Zapomeňte na rozmarné historky z mateřské školky o čtyřech sněhových koulích a zneuznaných umělcích (ano, to jsem já). Doba je zlá a na legraci není čas.

Ještě nikdy se tak seriózně nediskutovalo o kreslených vtipech, jako letos po krvavém útoku na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Všichni se mě na to ptají, zvou mě na besedy a konference, žádají vyjádření. Teď zrovna jsem dopsal seriozní text o karikatuře do katalogu festivalu Jeden svět a přílohu časopisu Respekt.

Ano, viděl jsem opravdu hodně dokumentů o karikaturách a jejich tvůrcích z různých koutů světa. Hodně jsem toho přečetl i slyšel. A jsem toho plný.

Co z toho vám zprostředkovat na mém blogu? Co teď a co až někdy později? Zatím jsem dospěl k lakonické větě vyjádřené v nadpisu tohoto článku…

Když se chce člověk čemukoliv seriozně a zodpovědně věnovat na úrovni, musí to zkrátka brát vážně. I když jde o humor. Nemyslím smrtelně vážně, přestože jsou karikaturisté, kteří kvůli své práci přišli o život. Mám na mysli hlavně samostudium. Sledovat, co kreslí slavní i méně slavní kolegové, číst rozhovory, přemýšlet o tom, proč zrovna tuhle myšlenku ztvárnili právě takhle a ne trochu jinak. A tak trochu pochybovat i o vlastní tvorbě. Mám co říci? A měl by vlastně prostřednictvím kreslených vtipů autor něco sdělovat? Jsem hluboce přesvědčený, že ano, a rád bych o tom přesvědčil i vás.

Sledujte každé pondělí můj blog. Tu a tam na něm mezi jinými tématy o kresleném humoru něco vážného utrousím.

Je suis Vhrsti.