Na mateřskou školku mi zbylo v hlavě jen několik kusých vzpomínek: jak jsem na vánoční besídce recitoval básničku o kaprovi a skoro jsem to nezkazil, jak jsem jedné sympatické holčičce málem zlomil nos, jak jsem jedl ty skvělé obědy jen s výhružně položenou vařečkou na stole, jak jsem kreslil maminku nebo jak jednou všem klukům vyšetřovali, zda nám sestoupily varlata.

No, když na to tak vzpomínám, našlo by se toho víc, ale čtyři sněhové koule patří k zážitkům nejsilnějším. Šlo totiž o senzačně kreativní úkol nakreslit do čtyř rohů barevného papíru bílou pastelkou velké sněhové koule. Mělo to vypadat asi nějak takhle.

Nádhera, že? Tedy když pominu, že takhle žádná sněhová koule nevypadá. Jenže to některým lidem prostě nevysvětlíte. Zvlášť když je vám pět.

Naprosto nejdůležitější na tom bylo kreslit opravdu jen kolečka a v žádném případě si to nezjednodušovat jinými tahy. Jestli existuje peklo, mučí tam hříšníky právě takhle. Úplně vidím, jak provinilci zoufale prosí čerty, jestli by je přece jen raději nemohli povařit v těch kotlích. Bylo to utrpení. Člověk to mohl obkroužit třeba padesátkrát a stejně ta koule nebyla dost bílá. A to měly být čtyři!

V rámci zachování svého předškolního duševního zdraví jsem rychle přehodnotil strategii. Stejně nikdo nepozná, když budu trochu švindlovat. Na senzační výstavce hotových prací všech dětí se pak skvělo pár desítek kouzelných, úplně stejně nesmyslných výtvorů, z nichž aspoň trochu vynikl ten můj.

Možná z toho ani žádnou výstavku nedělali, už si to nepamatuju. Ale názor paní učitelky, že jsem podvodník, který sotva kdy dosáhne výtvarnou činností byť jen minimálního úspěchu, jsem si zapamatoval docela dobře.

Známe to úplně všichni. Kdo z nás někdy v životě neslyšel: “Ty jseš na ten sport úplný lempl,” nebo “Ty už radši nezpívej.” Všichni si neseme životem tyhle názory na sebe samé a zcela vázně jim věříme, aniž bychom si uvědomili, jak hodně hloupý byl člověk, který je před námi kdysi pronesl.

Ještě, že jsem si takových věcí v životě nikdy moc nevšímal. Vyplatilo se mi to nejen ve školce. Třeba když mě moje milá třídní učitelka před talentovými zkouškami na střední citlivě upozornila, že se na žádnou výtvarnou školu stejně nikdy nedostanu. Svůj fundovaný názor sichrovala tím, že mi pro jistotu odmítla dát doporučení. A to byla v době kádrových posudků věc poměrně zásadní.

A tak se navzdory čtyřem sněhovým koulím (a té krávě třídní) dneska živím kreslením a navzdory všem češtinářkám, co jsem jich v životě potkal, dokonce i psaním knížek.