Kreslíš a už víš, že nikdy nepřestaneš. Je to přesně to, co tě naplňuje, v čem jsi našel smysl života. Kreslení jsi ty!

Občas se s tebou dá do řeči někdo, kdo ti po vyslechnutí odpovědi na otázku, co děláš, přizná, že by ho to taky bavilo. Vzpomíná, jak měl rád výtvarku na škole a jak chodíval jednou týdně do lidušky. Jenže pak ho rodiče dali na obchodku, takže dneska sedí v bance za přepážkou a počítá cizí peníze. Tak si aspoň kreslí doma jen tak pro radost, že? Kdepak, to už je dávno pryč.

Je ti ho líto. Vidíš, že to jsou jen výmluvy, ale bylo by nezdvořilé mu to říct do očí. Tobě je však jasné, že prostě jenom nemá odvahu podstoupit to všechno, co jsi pro svůj sen byl ochoten podstoupit ty. Vždyť on ani nevezme tužku do ruky. Jen sedí u piva a kochá se iluzorní představou, jaké by to bylo, kdyby třeba opravdu začal. A jistě by mu to šlo. Učitelka ho při výtvarce přece vždycky tolik chválila…

Takže kreslíš. Už sis zvykl, že jsi na to sám, že zkušenosti, které jsi za ta léta nabyl, jsou z větší části nesdělitelné. Znáš všechny klady i zápory, ale nijak o nich nepřemýšlíš. Kreslíš, protože chceš. Protože musíš. Už si ani nedovedeš představit, že to bylo někdy jinak. Že to mohlo být někdy jinak.

Jsi ilustrátor.