Je to trapné, ale někdy máš splín. Žárlíš na šikovnější kolegy, jak jim to skvěle kreslí, a ještě víc tě štvou úspěšní lidé z úplně jiných oborů, protože vydělávají pohádkové peníze, zatímco ty kreslíš od rána do večera a jseš rád, že se jakž takž uživíš. Přitom jsi to ty, kdo dělá svět krásnějším, ne nějaký pojišťovák nebo obchodník s akciemi.

Pak si vzpomeneš na Tima Burtona, jak kdysi dostal práci snů u Walta Disneye. Prostě ho zaměstnali, dali mu nějaký kumbál a řekli: “Tady si můžeš dělat, co chceš.” Snad po něm ani nikdy nic nechtěli, nečekali, že by přišel s něčím, na čem by mohli stavět. Ani nemusel chodit do práce nebo tam mohl celé dny spát. Nikdo by si ničeho nevšiml. Jenže on tam chodil. Počmáral tuny papíru, maloval páté přes deváté, rozvíjel nápady, hrál si.

Přesně tohle bys taky chtěl. Nutně potřebuješ bohatého mecenáše, který ti z dobré vůle dá balík peněz a řekne: “Prostě si kresli.” A ty bys využil ten nádherný čas do poslední vteřiny! Anebo ne…

Pak se naštěstí probereš. Co je to s tebou, sakra? Ty přece normálně nežárlíš, nezávidíš. Dobře víš, že bys tu práci, za kterou jsou ty luxusní domy, auta a dovolené, dělat nechtěl. A že si to ti lidé poctivě vydřeli.

A někde v hloubi duše tušíš, že takhle, jak to máš, je to správně. Děláš, co tě baví, a skutečnost, že ještě nejsi tak daleko jako Tim Burton, tě sakra motivuje, aby sis zase sednul a pokusil se nakreslit nejlepší obrázek svého života. Nutí tě to přemýšlet, co a jak nakreslit, aby to lidi zaujalo. Soustředíš se na to, aby byla tvoje práce užitečná. K čemu by bylo nějaké čmárání nazdařbůh?

A tak pomalinku stoupáš nahoru. Zlepšuješ se a tvoje obrázky se začínají líbit více lidem, více nakladatelům, klientům, zákazníkům… Není nejmenších pochyb, že jdeš po správně cestě.

Možná jednou se třeba i ten laskavý mecenáš objeví. Ale když umřeš a nikdy nepoznáš takové dobrodiní, mrzet tě to nebude. I tak na sebe můžeš bejt hrdej.