Celý rozhovor z časopisu Naše rodina teď se souhlasem redakce zveřejňuji exkluzivně na Vhrsti.cz:

Poznali jsme se před lety, když ilustroval Boříkovy lapálie Vojtěcha Steklače. Tehdy jsme společně vyrazili do Liberce na besedu s dětmi. Od té doby s Vojtěchem Juríkem na sebe tu a tam přinatrefíme, a jak jste jistě zaznamenali, výtvarník říkající si Vhrsti kreslí pro Naši rodinu Úsměv na měsíc. Povídali jsme si spolu na dálku po e-mailu i zblízka v rodinném domku. Na jaké téma? Především o kreslení.

Všechny zajímá, proč si říkáte Vhrsti. Ač je to víceméně otřepaná otázka, přesto ji musím položit: Kdy se stal Vojtěch Jurík Vhrsti a proč?
Hned na začátku. Sotva jsem si začal víc kreslit, hledat styl, zkoušet první komiksy. Sedl jsem si k prázdnému papíru a začal vymýšlet co nejbláznivější slova a zkomoleniny. Jedním z hlavních důvodů bylo asi to, že v té době jsem chtěl hlavně tvořit komiksy. A měl jsem pocit, že všichni, kdo se tady tehdy komiksům věnovali, používali nějakou potrhlou přezdívku, a že to zkrátka patří k bontonu. Brzy jsem zjistil, že to tak docela není, ale to už jsem měl za sebou spoustu publikovaných komiksů, vtipů a rozhovorů. Jako Vhrsti, pochopitelně. A pak už se to mění těžko.

Stál jste někdy jako vystudovaný pedagog před tabulí?
Odučil jsem si jen těch několik hodin povinné praxe na škole, při kterých jsem si vyzkoušel, jaké to je učit děti na prvním stupni i středoškoláky. Pak už nic. Vlastně jo – půl druhého roku jsem pracoval jako asistent tělesně postižených dětí na jedné základce. A jednou nebo dvakrát jsem neoficiálně suploval…

Je pro vás studium přínosem pro pořádání besed?
Obávám se, že jsem se toho na škole o komunikaci s dětmi zrovna moc nenaučil. Nemůžu říct, že by se mě tam nesnažili něco naučit, ale takový ignorantský pařez, jako jsem byl já, aby pohledal. To je pak těžké, když se takový adept učitelství ani trochu nesnaží.

Besedujete raději s dětmi nebo s dospělými?
S dětmi beseduji mnohem častěji. A ano, asi i o trošku raději než s dospělými. Můžu si s nimi víc hrát. Třeba na to, že tu pohádku, kterou jim vyprávím a mám ji pro ně do detailu promyšlenou, teprve vymýšlím a přemítám, o čem asi bude… Se staršími dětmi si zase moc rád vyprávím o komiksech. A dospělým se můžu pochlubit s celou šířkou mého záběru – od knížek pro děti až po ty pro dospělé, od vtipů a komiksů po velké reklamní kampaně, od nahatých holek v mém notýsku až po televizní večerníček.

Nač se vás posluchači besed ptají? Dostal jste otázku, na kterou nikdy nezapomenete?
Děti mají otázky překvapivě praktické: kolik už jsem napsal nebo ilustroval knížek, jako dlouho mi jedna knížka trvá, kterou knížku mám nejradši… Na nějaký obzvlášť vypečený dotaz si nevzpomínám, ale když se mě zeptají na moje nejoblíbenější zvíře a očekávají pejska, kočičku, lva nebo delfína, z mojí upřímné odpovědi většinou brečí smíchy. Já mám totiž nejraději krávy.

To je potřeba trošku rozvinout, proč zrovna krávy?
Kdybych měl hledat racionální argumenty, určitě bych zmínil, že jsou krávy velice společenské, s mimořádným sociálním cítěním. Odborníci by vám potvrdili, že je to důkaz vysoké inteligence. Osobní vysvětlení – prostě s nimi nějak souzním. Když se pasou
někde na louce, rád se u nich zastavím, pozoruju, jak jsou klidné, poslouchám trhání trávy a spokojené funění. Zkrátka pohodička.

Vaše ilustrace jsou určené malým i velkým, jsou však vnímané jako dětské. Neobáváte se, že budete v šuplíku: tvorba pro děti a mládež?
Když jsem začínal kreslit a odvážil jsem se svoje první výtvory ukázat cizím lidem, strašně jsem se divil, že je všichni považují za obrázky pro děti. Já to vůbec nevěděl. Kreslil jsem, jak se mi to líbilo, a že je to pro děti, mě ani nenapadlo. A je tomu tak do dneška. I ty moje kreslené vtipy, i když jsou jednoznačně pro dospělé, leckoho těma roztomile kulatýma očičkama dráždí. A tak občas na svém blogu zveřejním nějaký ten roztomilý ženský akt, aby lidi věděli, že to taky jde. Ale s tím, že mě berou hlavně jako tvůrce pro děti, asi stejně nic neudělám.

Rád píšete. Kde se ve vás tahle záliba vzala?
Určitě už v dětství. I když to mě vlastně psát nebavilo. Měl jsem vždycky plnou hlavu úžasných románů a dobrodružství, ale psaní bylo zdlouhavé a otravné. Vlastně se mě to trochu drží dodnes – většina věcí, které jsem kdy vymyslel, je napsaná maximálně stručně, aby těch písmenek nebylo víc, než je pro můj příběh bezpodmínečně potřeba. A to lze považovat za výhodu – nikdy zbytečně neplýtvám čtenářovým časem.

Prozradíte nám své současné projekty?
Pomáhám všem, kdo potřebují něco hezkého nakreslit nebo napsat. Takže kreslím ilustrace, když mě o to nějaký spisovatel nebo nakladatelství požádá, občas nějaký obrázek, plakát, komiks nebo kreslený vtip, spolupracuji s časopisy, firmami i jednotlivci. Hlavně teď ale makám na pokračování našeho večerníčku, aby mohly nové díly v roce 2019 do vysílání. To víte, že mám v hlavě i několik vlastních projektů, ale na ty zrovna není čas.

Už dlouho jste na „volné noze“ – kolik let? Je těžké ostnout se vždy na správném místě?
Ze svého posledního zaměstnání jsem odešel už před více než deseti lety. Pokud jde o to být ve správný čas na správném místě, mám v tomhle umění ještě dost rezervy. Musel bych být extrovert a kamarádit se s těmi “správnými” lidmi a pohybovat se na “správných” místech… Ještě štěstí, že ti lidé, kteří si mě sami pracně najdou prostě proto, že se jim líbí, co dělám, mi přinášejí do života spoustu pozoruhodných nabídek a podnětů.

Jaká byla spolupráce s Českou televizí?
Náročná. Přestože si mě vybrali jako autora vlastních knižních projektů, v procesu tvorby večerníčku nikoho nezajímá, jaká jste nebo nejste hvězda. Tam na vaši práci čekají desítky dalších lidí, aby mohli vaše obrázky rozkreslit a rozpohybovat. Musíte to udělat promptně a perfektně. A taky jsem se naučil spoustu užitečných věcí, třeba rychle kreslit :-)

Bílá paní na hlídání zaznamenala oprávněný úspěch u diváků. Co přinesla vám?
Nehynoucí slávu. Tak vážně: Je to fakt náročná a zajímavá práce. Perspektiva, ze které najednou vidíte svoje kreslení, je úplně jiná. Věděl jsem od začátku, že to takové bude, ale nenapadlo by mě, že s Bílou paní na hlídání strávím tolik let.

Co děláte ve volném čase?
Kreslím. Fakt. Pro mě to není práce, ale zábava, takže si kreslím, i když nemusím. Kreslím si dokonce, i když nekreslím. Jdu lesem, dívám se kolem sebe a představuju si, jak kreslím to, co vidím. Nebo si v hlavě kreslím něco úplně jiného. Nebo vymýšlím nějaký příběh. Nebo mě napadne kreslený vtip. No a kromě kreslení – procházky v lese, knížky, filmy… Moc rád poslouchám rádio, téměř výhradně Vltavu. Televizi nemám už hodně let.

Cestujete rád? Hledáte na cestách náměty pro obrázky či vlastní texty?
Necestuju rád. Jsem krystalickým ztělesněním úsloví “Všude dobře, doma nejlíp.” Ale občas člověk musí vystrčit nos z baráku, to by jinak nešlo. Co se týká obrázků z cest, vůbec nejlepší je najít si čas, vyndat z batohu papír a to nové neznámé místo si přímo tam nakreslit. Neuvěřitelně to posiluje vjem z daného místa. Když si ten barák jen vyfotíte a jdete dál, unikne vám obrovská spousta pozoruhodných detailů, které objevíte právě jen tehdy, když si sednete a hodinu tu věc opravdu pozorně zkoumáte, což je přesně to, co při kreslení děláte.

Chystáte novou autorskou knihu?
V hlavě určitě. Ale to je zatím tak všechno, co o tom můžu říct vzhledem k tomu, že jsem opravdu ještě nezačal. Zkuste se mě zeptat za rok.

Nejdůležitější věc na světě – je stále někde k mání?
Je, ale jenom u mě. Jsou-li mezi vašimi čtenáři takoví, kteří mají rádi poetické postřehy ze života ve formě minimalistických komiksů, a hlavně jsou zvědaví na to, co je to ta nejdůležitější věc na světě, ať si o ni napíšou. Rád jim ji pošlu.

Proč si knihy vydáváte sám?
Zatím jsem si takhle vydal dvě knížky. Asi to bylo hlavně proto, že jsem si od nich nesliboval žádný komerční úspěch. A tak jsem s tím ani nechtěl nějakého velkého nakladatele obtěžovat a vydal jen tak pro radost pár set výtisků pro přátele a fanoušky, které to, co dělám, baví a těší.

Komu jste v poslední době ilustroval text?
Když se ptáte takhle na nějaký “text”, rád využiji té příležitosti a nebudu mluvit o žádné knížce, ale o blogu. Nesmírně milý a moudrý člověk jménem Petr Mutinský se rozhodl, že bude sepisovat své zkušenosti s tím, jak lze žít svůj život šťastně a s lehkostí. A přestože z toho nemá vůbec žádný profit, je ochotný mi platit za to, že jeho mimořádné texty doprovázím svými ilustracemi. Dojímá mě to a nesmírně baví. Poučte se i vy na adrese www.navlnebeztize.cz.

Vhrsti (Vojtěch Jurík)
Ilustrátor, spisovatel, autor knih pro děti, komiksový kreslíř a scenárista. Je výtvarníkem večerníčku Bílá paní na hlídání (Česká televize, 2013). Jeho první kniha Už se nebojím tmy (Mladá fronta, 2007) získala Cenu učitelů za přínos dětskému čtenářství. Český jazyk 1 s Vhrstiho ilustracemi získal ocenění BESA (The Best European Schoolbook Awards) za druhou nejlepší učebnici v Evropě. V roce 2014 vydal vlastním nákladem autobiografický komiks Nejdůležitější věc na světě, za nějž dostal Cenu Bohumila Polana. Za svou práci na poli kresleného humoru obdržel česko-slovenskou Novinářskou cenu. O jeho aktuální tvorbě se dozvíte na www.vhrsti.cz.