Jsem scenárista-amatér. To je třeba hned na začátku přiznat. Ostatně komiksová scenáristika se u nás nikdy nikde nevyučovala. (Narozdíl od některých profesionálů z filmové branže však vím, že se to píše “scenárista” a nikoliv “scénárista”.)

Jinak jsou filmoví a televizní scenáristé nepochybně mnohem dál než my komiksáři. Zejména v dravosti, s jakou se rvou o budoucí slávu. Filmová branže zjevně není pro slabší povahy. Když jsem se jednou nachomýtnul k setkání filmových producentů a prezentaci jejich nových projektů, stres z nich jenom stříkal.

V tom mají vesměs introvertní komiksáři výhodu. Nebojujeme mezi sebou o velké peníze a většinu z nás by ani nenapadlo, že by se tvorbou komiksů dalo proslavit. Ale jinak jsou pro nás filmy pochopitelně velkou inspirací. Hlavně ty dobré ;-)

Ostatně jde přece pořád o vyprávění příběhů, byť trochu jinými prostředky.

Velká žranice a prasklý záchod

A tak se dívám na filmy a bavím se tím, jak a proč mi tvůrci svůj příběh vyprávějí. Kdy a jak mi představí další postavu, do jaké scény ukryli jakou indicii, kudy se bude děj odvíjet dál. Mám tak ze sledování nesrovnatelně větší požitek. Většinou už totiž dokážu odhadnout, jak to bude dál, a mám radost z toho, že jsem to uhodl a že jsem s tvůrci na jedné vlně. A baví mě, i když to neuhodnu, a nějaký zvrat, který jsem naprosto nečekal, posune příběh úplně jiným směrem. Skvělé jsou na tuhle mojí hru s filmovými tvůrci hlavně komedie a detektivky, které musí dodržovat pevnější pravidla pro budování příběhu i jednotlivých scén, aby to bylo zábavné (v případě komedií) nebo přísně logické (v případě detektivek).

Dodnes si pamatuju, když jsem kdysi poprvé viděl snímek Velká žranice (Marco Ferreri, 1973). V nějaké fázi filmu mě napadlo, že když se tam všichni tak nelidsky přejídají, že by bylo zklamáním, pokud by se v něm nenaznačilo také něco z opačného konce trávicího procesu. A do minuty přišla scéna s prasklým záchodem. To byla nádhera!

Pomsta na Albertovi a nesmyslná vyvražďovačka

Jenže jsou i příběhy, které naprosto nechápu. Proč zrovna Albert z filmu S tebou mě baví svět (Marie Poledňáková, 1982), který všechno tak skvěle vymyslel a celý film nás znamenitě bavil, je na konci jako jediný nespravedlivě vytrestaný svojí ženou a ještě zákeřně podražený svými slaboduchými “kamarády”? To si něčím zasloužil?

Nebo proč se tak milá a mimořádnou fantazií napěchovaná pohádka o Harrym Potterovi (první díly) změní v nesmyslnou vyvražďovačku (poslední díly)?

Nejlepší filmy historie Hollywoodu

Vlastně jsem chtěl říct, že vůbec nerozumím tomu, proč obří hollywoodské produkce a jejich týmy profesionálních scenáristů, dramaturgů, dialogářů a jánevímčehoještě nejsou často schopné vymyslet příběh, který by měl hlavu a patu. Přitom byly doby, kdy to uměli naprosto skvěle. S mnohem menšími náklady a možnostmi, bez všelijakých vizuálních berliček a speciálních efektů. Jenže s očividně jasnějším zaměřením se na diváka, s nesrovnatelně větší snahou ho pobavit, s neskrývanou radostí vyprávět dobrý příběh.

A tak jsem objevil kouzlo starých amerických filmů: Harvey (Henry Koster, 1950), Leopardí žena (Howard Hawks, 1938), Prázdniny v Římě (William Wyler, 1953), Někdo to rád horké (Billy Wilder, 1959), Byt (Billy Wilder, 1960), Snídaně u Tiffanyho (Blake Edwards, Aschab Abakarov, 1961), Raz, dva, tři (Billy Wilder, 1961), Slaměný vdovec (Billy Wilder, 1955)…

Nějaké další tipy?