V sobotu jsem slyšel na mé oblíbené Vltavě, s jakým ohlasem se setkal český loutkový soubor Mikrle na svém turné po Albánii. Děti celé představení stály na židlích a ohlušujícím řevem fandily loutkám jako na fotbale. Něco takového jsem na svých besedách s dětmi naštěstí ještě nezažil.

Vlastně jsem vůbec netušil, že tohle taky bude patřit k mojí práci. Nijak tuhle aktivitu nevyhledávám. Jako těžkému introvertovi mi život složený ze sezení v ateliéru s občasnými procházkami do lesa naprosto vyhovuje. Jenže knihovny, školy nebo i dětské tábory si mě na povídání s dětmi zvou vytrvale a stále častěji. A to i přes to, že to z výše uvedených důvodů rozhodně nedělám zadarmo.

A tak jezdím po republice jako kočovný umělec. Jen místo flašinetu s klikou nosím přes rameno tašku plnou knížek. Když se navíc program odehrává v kulturním domě a já dostanu k dispozici šatnu za pódiem, připadám si jako rocková hvězda. Jen s tím rozdílem, že před mojí šatnou nestojí po představení hlouček roztoužených fanynek žádajících o autogram na prsa. Škoda.

Zato za mnou po představení pravidelně chodí paní učitelky a chválí mě, jak jsem byl úžasný, jak mi to hezky povídá i kreslí a jak se mojí bláznivou pohádkou samy bavily stejně skvěle jako děti. Mám z toho přirozeně radost, přestože dobře vím, že ve skutečnosti je to trochu jinak. Že jsou totiž rády hlavně za to, že jsem to na tu jednu hodinku vzal za ně a ony si mohly aspoň na chvíli odpočinout.

A tady jsem si vygooglil pár fotek ;-)