Děti se ve škole učí, že nejstarší kniha vytištěná na našem území spatřila světlo světa v Plzni. 550 let po této události – tedy tento víkend – se tamtéž konal první knižní veletrh Svět knihy Plzeň. Na rozdíl od mateřského pražského festivalu je ten plzeňský malý, rodinný, do dlaně. A aby bylo jasno, právě to považuji za velké plus.

Strávil jsem coby nadšený návštěvník v Depu2015 oba dny, což se mi rozhodně vyplatilo. Ostatně posuďte sami, jakých dobrých rad se mi v Plzni dostalo:

1. Klaď si vysoké cíle.

(Tomáš Němeček a Tomáš Chlud)

Tomášové představili svoji sérii Velikáni do kapsy a s ohledem na výročí republiky mluvili hlavně o Masarykovi. Ten toužil stát se diplomatem, ale jako člověk prostého původu nemohl. Nakonec to v životě se svou pracovitostí a smyslem pro spravedlnost dotáhl mnohem dál, než by kdokoliv čekal!

2. Nezdráhej se mluvit o čemkoliv.

(Básníci ze Střediska západočeských spisovatelů)

Když četl Honza Sojka Jelínkovu báseň o šukání, vymrštila se jedna paní v publiku a vystrkala svého nezletilého syna fofrem pryč. Nás ostatní to dost pobavilo. A kluk se aspoň dozvěděl něco zajímavého ze života. Když budete mluvit zostra a upřímně, možná vám z života někdo odejde, ale ti, co vám zůstanou, to nepochybně ocení. Mimochodem – kdyby všichni básníci recitovali svou poezii spatra jako Martin Šimek, výrazně by ubylo nudných autorských čtení, u kterých posluchači usínají. Bohužel je Martin spíše vzácnou výjimkou.

3. Příběh jednoho člověka ti prozradí víc než celé dějiny.

(Kateřina Tučková, Marek Šindelka)

Zatímco Tučková si vybírá historické náměty, Šindelka vypráví příběhy ze současnosti. Oba si však – stejně jako většina spisovatelů – najdou jednoho člověka, na jehož životním příběhu se o těch velkých nudných událostech dozvíte mnohem víc než z jakékoliv učebnice.

4. Neboj se odhalit bolestivá místa.

(Liao I-wu, Jáchym Topol)

Úplně stejně to dělá i Liao I-wu. Vypráví příběhy obyčejných lidí v Číně tak, že vás už pak žádný politik nemůže opít rohlíkem, i kdyby se snažil sebevíc. Ostatně sám Liao byl ve své zemi čtyři roky vězněn a mučen. Když vypráví o tom, jak ztratil poslední zbytky lidské důstojnosti, když mu do řitního otvoru vrazili elektrický obušek, je vám jasné, že to nevypráví jen proto, aby se dělal zajímavým. Jeho upřímnost láme ledy a potlesk, kterého se mu na konci dostalo, byl určitě nejbouřlivější, jaký jsem na Světě knihy slyšel.

5. Vyprávění příběhů je skvělá zábava.

(Lucie Lomová a taky literární redakce ČRo Plzeň)

Lucie si umí úžasně povídat s dětmi. A ráda vypráví příběhy komiksem tak, že by to filmem nebo literaturou líp nešlo. Nakreslí třeba na tabuli pána, jak jde, do druhého políčka padající květináč a do třetího houkající sanitku. A děti odvypráví celý příběh, ačkoliv ty nejdůležitější okamžiky tam vůbec nejsou. Taky bych to chtěl takhle umět. A podobně plzeňští rozhlasáci – tvoří skvělé audioknihy, dramatizace i dokumenty a nebojí se ani moderní poezie. Vyprávět se dá zkrátka úplně všechno. (Však já tu rozhlasovou pohádku taky jednou napíšu.)

6. Nezáleží na tom, kam cestuješ, ale jaké lidi tam potkáš.

(Václav Žmolík)

Mám to úplně stejně a jsem rád, že mi to Václav Žmolík potvrdil. Otázky na nejzajímavější místa, která v Česku navštívil, vždycky bezděčně přesměroval na vyprávění o lidech, se kterými se potkal. A platí to samozřejmě i kdekoliv za našimi hranicemi.

7. Neber všechno příliš vážně.

(Tomáš Sedláček)

Všechno je jen fikce, žádná objektivní realita neexistuje, vyprávěl ekonom Tomáš Sedláček a snášel k tomu jeden důkaz za druhým. Pokud je tomu tak, pak v životě o nic nejde. Jakýkoliv úspěch ale i jakákoliv prohra není nic, čím bychom se měli příliš zaobírat. Není život s tímto vědomím mnohem lehčí?

 

Ještě jsem viděl milé povídání Pavla Hally s Jiřím Hoškem, ale žádnou zajímavou radu jsem si z toho neodnesl. Snad jen, že jsou Angličani stejní magoři jako my. A podobně i bezvadná beseda Jirky Hlobila s Evou Bendovou o pražských kavárnách mi připomněla snad jen to, jak jsem se naučil v těch bratislavských celkem svědomitě pracovat a že bych s tím mohl zase třeba začít.

Samozřejmě jsem spoustu zajímavých besed z různých důvodů minul. Třeba z povídání Davida Brabce s Josefem Formánkem mě vyhnal vlastní novorozenec, který příliš hlasitě projevoval své přání jet už konečně domů. Podobně zajímavé muselo být jistě setkání s Mariusem Szygiełem a Zbigniewem Czendlikem, Jiřím Grygarem, Františkem Koukolíkem a velkou spoustou dalších.

V kuloárech jsem si podal ruku a prohodil aspoň pár slov se spisovatelkou Čekanovou, básníky Sojkou a Šimkem, komiksářkou Lomovou, redaktorem Mačasem, malířem Malinou, knihovnicí Horákovou, moderátorem Hlobilem nebo twitterovou hvězdou Alley Blind. Na introverta docela slušný výkon. S některými lidmi jsme na sebe aspoň z dálky zamávali – třeba se zvukařem Fraňkem nebo organizátorem kulturních akcí Brabcem. A opravdu hodně mi chutnalo jídlo od firmy Burma Street Food.

Berte tedy prosím tenhle článek jako místo, kam jsem si odložil pár poznámek z prvního Světa knihy v Plzni, abych si je tu třeba příští rok porovnal s těmi budoucími. A jestli to přineslo nějaké podnětné myšlenky i vám, jsem za to rád.