Minule jsem zauvažoval, že si všechny ty nové knížky, které jsem si pořídil, nejspíš zabalím pod vánoční stromeček. A tak jsem i učinil. Povyprávíme si o nich příště, až se trochu začtu. Nejdřív se musím vypořádat s tituly, které mi na nočním stolku ležely v podstatě od října. Včetně těch virtuálních.

Zatímco na čtení Skleněného pokoje jsem si před spaním dělal čas jen s velkou námahou (původně jsem si ho bral na cestu do Ruska), na poslouchání audioknížek jsem měl při práci času dost. Ani nevím proč, hodně z nich jsou životopisy.

Martin Rainer: Básník
Před Vánoci si celý národ – ehm, ehm – připomněl sto let od narození jednoho z největších českých básníků Ivana Blatného. Dokumentární román Martina Rainera je strhující nejen díky složité osobnosti hlavní postavy, ale i popisům všech tehdejších reálií. Kdo s kým pil, kdo s kým spal, kdo komu zahýbal, kdo s kým nemluvil a proč. O Nezvalovi, Kainarovi, Ortenovi a desítkách dalších velikánů české literatury se dozvíte věci, které vám vaše češtinářka neřekla. A Blatného druhý život v Anglii, to už je zas úplně jiné čtení.

Michelle Obamová: Můj příběh
Autobiografie bývalé první dámy USA mě překvapivě bavila. Na jednu stranu mě dráždila její ambicióznost, která mi připomíná, kde už jsem třeba taky mohl být, kdybych jí aspoň trochu oplýval. Na druhou stranu čtenář pozná paní Obamovou jako nesmírně chytrou, milou a altruistickou dámu, aniž by to o sobě přesně takhle musela psát. Knížka je však samozřejmě především cenným dokumentem doby a místa, o všech přetrvávajících rasových předsudcích, o problémech, které kdy musela překonat, ale taky o rodině – o té původní v Chicagu i o té, kterou pak s Barackem založila.

Mark Twain: Autobiografie
Donedávna jsem netušil, že autobiografii lze psát i jako humoristický román, do kterého obsadíte svoje přibuzné a známé a uděláte z nich úplné idioty. A toho největšího ze samotného vypravěče. Velmi zábavné čtení.

Beatrice Landovská: Nikdy není pozdě na šťastné dětství
Pokud jste vždycky považovali herce a dramatika Pavla Landovského za polovičního šílence, vzpomínky jeho dcery ani nemusíte číst. Nejen, že vám to autorka ochotně potvrdí na bezpočtu příhod ze svého dětství, ale navíc vás donutí vypustit zbytečné slovo “poloviční”. Nejtrvaleji asi v mém mozku spočine recept na polévku, na které si u Landovských “pochutnával” i Václav Havel.

Alexandr Flek: Parabible
Skvělý počin, který přenáší evangelia do naší doby a do naší vlasti. Je s podivem, jak úžasně tady ty staré příběhy fungují.

Simon Mawer: Skleněný pokoj
Tohle jste už všichni četli. To, že mi ta knížka ležela na nočním stolku tak dlouho, opravdu není tím, že by byla nezajímavá. Naopak jsem si ji vychutnal. A taky mě baví si všechno, co si pan Mawer vymyslel, porovnávat s realitou. Takže zatímco románový Victor Landauer vyráběl automobily a zahynul na moři, skutečný Fritz Tugendhat podnikal v textilu a nakonec zemřel ve Švýcarsku na rakovinu.

Gunnar Gunnarsson: Advent
Hezká, temná novelka z mrazivého Islandu. Čtěte u krbu v teplých ponožkách.

Alena Mornštajnová: Tiché roky
Měl bych k téhle knížce spoustu zásadních výhrad. Jenže skutečnost je taková, že mě Svatoplukův příběh naprosto emocionálně rozsekal. Ostatně proto přece čteme knížky, ne?

U čeho zrovna slzíte vy?