Jestli si někdo představuje život spisovatele a ilustrátora jako bezstarostné tvoření naplněné sluncem a sezením po kavárnách, musím s lítostí konstatovat, že tomu tak není. Aspoň u mě ne. Ne letos.

Pravda je taková, že vstávám každé ráno v půl šesté jako do továrny. Vlastně je to horší. Vstávám takhle i o víkendech – to bych do fabriky nemusel. Navíc bez nároku na dovolenou. Dokud to nebude hotové, žádné dovolenkování se nekoná.

Ta úžasná knížka, kterou vymýšlím, rešeršuji, píšu i kreslím, mi zkrátka dává zabrat víc, než jsem si dokázal představit. Kam se hrabe večerníček.

Ale čemu se vůbec divím? Projekt, který obvykle zpracovává kolektiv autorů, dělám od začátku do konce celý sám. Takže zatímco se vzdělávám, sháním a ověřuji informace, nemůžu psát. Zatímco píšu, nemůžu kreslit. Zatímco kreslím, nemůžu vymýšlet další kapitoly…

Asi měsíc před deadlinem, kdy už je mi jasné, že to nemůžu ani při nejlepší vůli stihnout, sedám a píšu do nakladatelství zoufalý e-mail, že takhle už to dál nejde.

A odpověď?

Jsme moc rádi, že k tomu přistupujete tak obětavě, zodpovědně a pečlivě. Stejně jako vy bychom to nechtěli uspěchat na úkor kvality. Dáváme vám další dva měsíce k dobru. A když to nepůjde, nějak se pak zase domluvíme.

A to je vlastně důvod, proč to tady celé píšu. Ne, abych si stěžoval, jak mám těžký život, ale abych se pochlubil: Spolupracuju totiž s tím nejbáječnějším nakladatelstvím na světě!

A ta knížka bude stát za to. To mi věřte.