“Tati, pojď si pinknout,” vyzývá mě šestiletý Jáchymek. V rukou má dvě rakety a míček na badminton.
Tak teda dobře. Beru do ruky raketu a odvážně se stavím na travnatej plácek proti svému vyzyvateli. Je ze mě sportovec plnej odhodlání a touhy po vítězství.
Jáchym servíruje. Jenže ve větru míček zázračně ožívá a lítá kolem jako sršeň s ADHD. Když se dostane do úrovně mých očí, zmizí mi v oslňujícím slunci. Takže tam stojím, máchám kolem sebe raketou jako slepej šermíř a s míčkem se v podstatě nemám šanci potkat.
Kdepak sportovec. Jsem klaun, co se pokouší pantomimicky zmlátit vzduch.
