Znáte všichni tu pohádku, jak Maruška bezelstně prohlásí, že má ráda svého královského otce jako sůl, že? Kam se hrabe na naší Karolínu.

(Pokračování textu…)

Vzdorovitě stojí před paní učitelkou. Právě mu řekla, že ho nevezme do hodin kytary. Pětiletej klouček, kterej není za stolem ani pořádně vidět. Je smutnej, zklamanej, ale naprosto odhodlanej. Nevzdá to. Prostě neodejde, dokud si to paní učitelka nerozmyslí.

(Pokračování textu…)

Je večer a na dětským hřišti je s naší rodinou už jen jedna maminka s malým chlapečkem. Vypadá trochu strhaně, ale nijak to nezkoumám. Není slušný zírat na lidi.

A najednou si všimnu, že jsme tam už jenom my s tím kloučkem. Má u sebe plyšovýho medvídka a nervózně se rozhlíží. Jeho maminka zmizela. 

(Pokračování textu…)

Obě moje děti ve školce pravidelně vybírali k recitaci na vítání nových občánků. Vždycky dostaly domů básničku, kterou se rychle naučily, a pak ji na začátku obřadu přednesly miminkům, maminkám, tatínkům a dalším hrdým příbuzným. A protože mi přišlo, že se tam recituje pokaždý to samý, domluvili jsme se s paní učitelkou, že zkusím pro tuhle příležitost napsat úplně nový básničky. 

(Pokračování textu…)

„Musíte chvíli počkat, Jáchym ještě obědvá,“ říká mi učitelka ve školce. Přitom jeho kamarádi už jsou dávno oblečený a odcházejí domů.

(Pokračování textu…)

Zase sedím v kavárně a kreslím si. Zaobírám se právě ilustrováním pohádek do připravované knížky. Z práce mě vyruší paní, která se nade mnou znenadání skloní. 

(Pokračování textu…)