Je večer a na dětským hřišti je s naší rodinou už jen jedna maminka s malým chlapečkem. Vypadá trochu strhaně, ale nijak to nezkoumám. Není slušný zírat na lidi.
A najednou si všimnu, že jsme tam už jenom my s tím kloučkem. Má u sebe plyšovýho medvídka a nervózně se rozhlíží. Jeho maminka zmizela.
Dlouho čekáme a rozhlížíme se s ním. Utěšujeme ho, jak dokážeme. Přitom je nám proti srsti mu říkat, že se maminka určitě vrátí. Stmívá se a nám pomalu dochází, že nám ho tam prostě nechala.
Co s tím? Když zavoláme policajty, což by bylo asi správný řešení, budou ho celou noc vláčet plačícího někde po kancelářích. A nakonec skončí kdo ví v jakým ústavu.
“Kde je máma?” ptá se nás pořád a křečovitě drží plyšáka, kterej začíná bejt mokrej od jeho slz. Ani svoje jméno nám zatím nedokázal říct.
Tak ho nakonec bereme domů, ráno to budeme řešit. Naše děti jsou na něj strašně hodný a celou dobu nesmírně empatický. Jsem na ně hrdej. A čím dál jasněji mi dochází, že to, co začneme řešit s úřady, nebude o tom, kam s ním, dokud se nenajde maminka, ale jak to legálně udělat, aby u nás mohl zůstat. Už napořád.
Byl to takovej ten sen, ze kterýho se ráno probudíte a ještě chvíli si myslíte, že za zdí vaší ložnice spí kromě vašich vlastních dětí ještě jeden smutnej opuštěnej chlapeček, a přemejšlíte, na kterej úřad se kvůli tomu vydáte jako první.
