Tady jsem myslel, že bude reportáž o tom, jak jsem jel do Brna na pozvání do pořadu Sama doma. Jak mi zaplatili jízdenky, poslali pro mě řidiče a všichni byli moc milí. Jak jsem kreslil v přímém přenosu z večerníčkové výstavy. Ale nakonec to bude poznámka pro sebe. O tom, že když se dám do řeči s někým takovým, jako je Bolek Polívka, tak bychom proboha nemuseli plácat úplný kraviny a říct si aspoň něco zajímavýho.
Vůbec jsem nevěděl, že tam bude. Najednou se objevil v maskérně a já jen zíral. Ale i tak, když jsme se pak mezi našimi vstupy na place dali trochu do řeči, jsem mu třeba mohl říct, jak hodně obdivuju jeho umění. Jak ho mám spojenýho od dětství s televizní Manéží. Ale hlavně, jak moc mě ve své době ovlivnila jeho výjimečná knížka Předběžný portrét.
A taky mě mohlo napadnout mu vyprávět něco, o čem už vůbec nemůže mít ani tušení: Jak můj táta kdysi dávno kreslil nádherné velkoformátové kresby inspirované jeho představením Šašek a královna. V našem panelákovém bytě. Nedlouho před tím, než odešel. Nemyslím, že by mu je sám kdy ukazoval nebo poslal.
Takhle to mohlo bejt dojemný a hluboký. A místo toho s mistrem probíráme, jak se kreslí “pětka, šestka, sedmička, Hitlerova hlavička…”
Teď sedím ve vlaku domů a mohl bych si asi říct: “Tak holt příště.” Ale vím, že nejspíš už žádný příště nebude. Takže jak jsem říkal – je to jen taková malá poznámka pro sebe. Pro případ, že bych někdy zase potkal někoho, komu bych měl říct něco důležitého.
