Když v roce 2005 vydal Richard Müller desku s názvem 44, přišlo mi to číslo neuvěřitelně depresivní. Fakt může někomu bejt 44? A je to ještě vůbec život? Člověk, kterýmu je 44, je prostě starej a stáří je smutný, bezvýchodný.
A hele, kolik byste řekli, že mi včera bylo? A není to až tak zlý. Ostatně Richard mi pořád ochotně svítí na cestu. Před třemi lety vydal desku s názvem 55. Blbý čísla…
