Jedu a nechce se mi. Pracovní víkend. Stres. Nejistota.
Na všech svých předchozích kreslících akcích jsem taky s žádným úspěchem nepočítal, přitom nakonec dopadly fantasticky. Jenže teď jedu na úplně jiný druh akce. Žádný ples nebo firemní večírek s dobře naladěnými lidmi, kteří se přišli bavit. Teď to budou dva dny strávené ve velkém obchoďáku na svatebním veletrhu. Šílený prostředí. A šílení lidé, kteří chtějí bůhvíproč trávit víkend na nákupech…
A do toho to téma! Můj názor na svatby je dost vyhraněný. A teď tady budu kreslit nadšené snoubence a další zájemce uprostřed nabídek všech těch květinářek, cukrářek, svatebních koordinátorek, šperkařů, fotografů a desítek dalších podnikatelů nabízejících svoje služby svatebčanům.
Ale co. Jednou jsem si na sebe vymyslel, že v rámci své socializace začnu kreslit lidi na různých společenských akcích, tak z toho teď nebudu couvat.
Vytaháme věci z auta a na place brzo zjistíme, že máme místo úplně na okraji dění a ještě čelem do zdi. Hned vedle nepříjemný báby z nějakého vinařství. Tak se tam rozložíme a já se jdu projít, abych to trochu vydejchal.
Hned za rohem potkávám Lucku, půvabnou květinářku, kterou jsem před pár lety kreslil nahou. Pomůžu jí s rozložením stánku – už mám přece praxi – a hned mi to zvedne náladu.
U našeho stánku se pak objeví organizátorka Zuzka. Domluvíme se, že se přestěhujeme na lepší místo, a hned si ho taky najdeme. Vedle Lucky.
Když se objeví markeťačky obchodního domu, aby o akci točily reelska na sociální sítě, začne konečně ten správnej šrumec. Na židli přede mě se posadí krásná učitelka z Domažlic a já se před kamerami a foťáky pouštím do kreslení.
A pak už kreslím. Kreslím u sebe na místě, kreslím i na pódiu, poskytnu dva rozhovory, pokecám s kolegou – portrétním karikaturistou. Nakonec se ukážou i nějaký lidi, který by si mě možná pozvali na kreslení na svatbu. Docela to uteče. Ani se už pak nezastavíme na ochutnávku za tou protivnou bábou z vinařství. Určitě je to fajn paní.
Ten frmol kolem je zajímavej. Všichni ti podnikatelé kolem investovali svoje peníze a čas do toho, aby zaujali potencionální klienty, dostali práci a mohli realizovat svoje úžasný nápady. Když se jim to nepovede, všechno úsilí přijde vniveč a oni bez příjmu. A ten stres z tohohle nekončícího snažení je tam cítit. Něco, co si zaměstnanec chodící pravidelně do práce a z práce z čistou hlavou vůbec neumí představit.
U vedlejších stánků sedí dvě koučky, co nabízejí párům pomoc se vztahem před svatbou i po ní. Obě mají pocit, že o jejich služby není takový zájem, jaký si představovaly. A obě na to druhý den reagují. Každá po svém. Markéta naštvaně opustí svoje místo a postaví se s malým stolečkem do koridoru, kde ji snad už nikdo nepřehlídne. Eliška zase úplně změní nabídku a dotáhne na místo horolezecké náčiní, protože chce lidi koučovat na horách. Nesmírně zajímavé a inspirativní.
Jenže neděle je o poznání slabší než sobota. Výrazně míň lidí. A hlavně mnohem míň lidí, který by zajímal svatební veletrh.
A já? Odjíždím v neděli večer s novou zkušeností. To není nic fatalistického. Žádné “asi to tak mělo být”. Jsem opravdu o cennou zkušenost bohatší. Něco jsem se dozvěděl o sobě a o své práci, něco o lidech kolem.
A možná budu někdy svoje panáčky s kulatýma očima kreslit i na něčí svatbě. Kdo ví.
