Maminku jsem coby objekt svého výtvarného snažení posadil před své kreslířské náčiní mnohokrát. Nejraději vzpomínám na portrét z profilu někdy ze základní školy. Ten se patrně povedl tolik, že jej pak moji hrdí rodiče ukazovali návštěvám, které nad kresbičkou uznale pokyvovali hlavami a říkali: “Ten kluk má talent.”

Významnější je však příhoda z mateřské školky. Dostali jsme jednou velké papíry. Nejspíš A3, možná dokonce A2. Zkrátka obrovská plachta pro takové dítě. Však nás taky soudružka učitelka důrazně nabádala: “Musí to být postava přes celý papír. Žádné blechy. A krásně vykreslené.”

To už jsem ale stejně neposlouchal. Svůj dokonalý obrázek jsem měl dávno v hlavě. Vzal jsem voskovku a během minuty bylo geniální dílo hotovo. Detailně si to už samozřejmě nepamatuju, ale vypadalo to asi nějak takhle.

Bylo to dílo s existenciálním nábojem. Maminka ztracená v nádherně šedivém panelovém sídlišti, pod překrásnou monotónně šedivou oblohou, k jaké nám tehdy významně pomáhala plzeňská Škodovka, skromná továrnička zabírající sotva půlku města. Minimalistická barevnost, promyšlená kompozice, hluboké porozumění… Přetřete Sixtinskou kapli Primalexem a nechte mě tam vyšvihnout Maminku mezi paneláky. Jen blázen by považoval moje dílo za horší toho Michelangelova!

Jak jsem s tím byl během minuty hotový, měl jsem spoustu času sledovat marné plahočení mých zoufalých následovníků. Kluk vedle mě maloval jakousi obrovskou osobu s šátkem na hlavě (dodnes nevěřím, že by si tehdejší moderní žena dobrovolně omotala lebku něčím takovým) a dlouhou vzorovanou sukní (většinu maminek od nás z paneláku jsem nikdy v žádné sukni neviděl, natož v tak příšerné). Aby nešťastný klučina ještě více zdůraznil svou kreativní zoufalost, namaloval jí do rukou koště. Jestli tohle ukážou jeho matce, pěkně si to slízne.

“Ta má ale frňák!” popichoval jsem ho pobaveně. “Dokresli jí na něj ještě pořádnou chlupatou bradavici.”

Ani jsem si nevšiml, že se za mými zády objevila soudružka učitelka. “To je ale překrásný obrázek!” zvolala obdivně.

Já vím, že jsem geniální, to mi přece nemusí říkat.

Vzala ze stolu kolegovu čarodějnici a ukázala ji celé třídě: “Vidíte, děti, takhle to má vypadat. Moc krásná maminka.”

Než jsem se z toho šoku stačil vzpamatovat, prohodila ke mě s neskrývaným opovržením poznámku o zkaženém papíru s nepovedenou mrňavou postavičkou. To nebyly žádné čtyři sněhové koule, kde jsem – přiznávám – možná malinko podváděl. Tohle bylo naprosté nepochopení mé hluboké myšlenky – vytříbené výtvarné imprese milované osoby uprostřed nelidského prostředí vzkvétajícího socialismu.

V pouhých pěti letech se ze mě stal zneuznaný umělec, kterému jeho současníci nerozumí, protože ještě nemohli pochopit jeho genialitu. Ještě, že jsem tehdy zatím neslyšel o Van Goghovi…