Obě moje děti ve školce pravidelně vybírali k recitaci na vítání nových občánků. Vždycky dostaly domů básničku, kterou se rychle naučily, a pak ji na začátku obřadu přednesly miminkům, maminkám, tatínkům a dalším hrdým příbuzným. A protože mi přišlo, že se tam recituje pokaždý to samý, domluvili jsme se s paní učitelkou, že zkusím pro tuhle příležitost napsat úplně nový básničky.
To ovšem byla výzva! Dost jsem se natrápil, než jsem vymyslel, jak to udělat, aby byly básničky něčím nové a originální, a přitom zapadaly do konceptu dojemného vítání nových lidiček mezi občany naší obce. Fakt těžká disciplína.
Nesměle jsem předal své tři výtvory paní učitelce a ta byla nadšená – prý je hned od příště nasadí do repertoáru. Wow!
Uběhla nějaká doba a já na to úplně zapomněl. Až teď se ke mně doneslo, že na dalším vítání občánků dojde na moji tvorbu.
Beru teda děti (který už z různých důvodů nerecitujou) a jdeme se podívat na radnici. Stoupnu si do kouta obřadní síně a chystám se tiše dojímat nad tím, jak roztomilé dětičky v tuhle slavnostní chvilku recitujou moje vlastní vítací básničky. Pět slavnostně vyšňořených recitátorů nakráčí před slavnostně naladěné osazenstvo sálu, odříká pět básniček a co myslíte?
“Tati, oni žádnou tvojí básničku neříkali,” hlásí Jáchymek ještě ve dveřích, když se tiše klidíme pryč, abychom nerušili další ceremoniál.
Má pravdu. Ani jedna z básniček nebyla moje. Budu si holt muset na svou chvilku slávy ještě počkat. A nový Karel Vokáč ze mě taky nejspíš hned tak nebude…
