Ta povedená historka o krádeži nejslavnějšího obrazu světa nejslavnějším malířem světa se mi do obrázku pochopitelně vejít nemohla, ale nerad bych vás o to ochudil. Jak to tedy bylo?
V hlavní roli se vedle mladého španělského malíře objevuje ještě jeho přítel básník Guillaume Apollinaire. Oba vůdci pařížské avantgardy. Oba začínající draví umělci. Oba si od svého podivínského spolubydlícího Géryho Piéreta kupovali staré iberské sošky, které Piéret sám v kabátu vynášel z Louvru. Picassa ty sošky fascinovaly do té míry, že se vzácným kradeným artiklem nechal inspirovat při malbě svých slavných Slečen z Avignonu.
Jenže když v roce 1911 zmizí z Louvru kromě sošek i Mona Lisa, všichni zpanikaří, sošky narvou do tašek a běhají s nimi po Paříži s úmyslem hodit je do řeky. Jak to asi mohlo dopadnout…
Policie nejdřív zatkne Apollinaira a pak si přijde i pro Picassa. Ten se úplně sesype a dělá, že Guillauma v životě neviděl. Vyšetřovatelé jsou však přesvědčení, že právě odhalili mezinárodní gang uměleckých lupičů, který má na svědomí i Monu Lisu. Soudce ale naštěstí brzy pochopí, že tihle naivní bohémové by žádný velký zločin spáchat nedokázali.
Skutečného zloděje, chudého italského sklenáře Vincenza Peruggia, dopadnou o dva roky později, když se snaží prodat obraz ve Florencii. Ve vězení si za to odsedí neuvěřitelných sedm měsíců. A než se Mona Lisa vrátí zpátky do Paříže, je na jeden týden vystavena právě v toskánské metropoli. Tedy přesně tam, kde ji Leonardo da Vinci před staletími namaloval.
Máte-li rádi podobné zajímavosti, odebírejte můj osobní ilustrovaný newsletter VHRSTIHO ZBYTEČNOSTI. Vychází zadarmo každé druhé úterý.
