“Jak to vlastně děláš, že tě kreslení uživí?”

“Jak jsi našel odvahu odejít z práce?”

“Mě taky vždycky bavilo malovat, ale…”

Pro tuto chvíli pomiňme, jak jsem odešel ze zaměstnání na volnou nohu já. Stalo se to před deseti lety, je to na delší vyprávění a určitě sem ten příběh někdy taky napíšu. Ale když se mě ptáš, jak to máš udělat ty, mám jednu zaručenou odpověď:

Musíš kreslit.

Možná tě tahle rada svou triviálností až urazí, ale není to zdaleka tak zjevné, jak by se ti mohlo na první pohled zdát (a mně to vystačí na sedm článků). Fakt je ten, že se musíš přestat vymlouvat a prostě kreslit. Furt. V každé volné chvíli vytáhnout tužku, pero, pastelky, vodovky… Zatímco se rodina kouká na televizi, ty si sedneš ke stolu a kreslíš. Anebo sedíš s nimi a kreslíš, jak se dívají na televizi. To je jedno. Hlavně kreslit.

Když si vzpomenu na dětství, vidím tátu, jak kreslí. Všude – doma, na chatě, na výletě, na dovolené. Jeho ateliér voní terpentýnem nebo zrovna vyrývá něco do lina. Mě k tomu vždycky museli přemlouvat. Moje kresby nebyly nikdy tak dokonalé jako ty jeho, což mě strašně demotivovalo. Sebekritika je neskutečná brzda.

Takže fajn, třeba se ten obrázek nepovedl úplně podle tvých představ, ale ty jsi přece chtěl kreslit. Ten další už bude zas o něco lepší. A když jich budeš mít hodně, můžeš začít vybírat. A zjistíš, že to není vůbec tak zlé, jak se ti zpočátku zdálo.

Kreslíš a máš z toho radost. Máš ze sebe radost. Život nabízí jen málo příjemnějších pocitů, než je radost. Takže to za to stojí, ne?