Poznal jsem teď dvě pozoruhodné dívky. Patnáctiletá Natálka hraje na piáno a zpívá si k tomu vlastní melodie. Z hudebky se přitom nechala odhlásit, protože trpěla pocitem, že jí hodiny klavíru berou radost a ničí kreativitu. Když jsem u ní byl na návštěvě, právě skládala novou písničku. A ochotně ji hned všem předvedla. Nenaříkala přitom, že to ještě není hotové, že to nemá cenu, že z toho třeba nic nebude. Jednoduše s námi sdílela svůj momentální pocit přetavený do krásné, jemné melodie.

Osmnáctiletá Lucka maluje a úspěšně prodává vlastní obrazy. Přijde k někomu na návštěvu, chvíli si s ním povídá, naladí se na náladu svého hostitele, na atmosféru místa, ve kterém pak obraz bude viset, skicuje si nápady, a pak doma vytvoří dílo, ve kterém vše intuitivně zachytí v nápaditých kompozicích a nádherných barvách. Ani ona neměla nejmenší problém ukázat mi své obrazy včetně těch ještě nedokončených a vyprávět mi jejich příběhy.

Sebevědomí těch půvabných slečen není sebestředné ani nabubřelé, ale klidné a pokorné. Vyplývá jednoduše z pocitu, že ví, co dělají, a proč to dělají. Proč by měly před ostatními srážet svou práci a svůj talent slovy, jež tak často slýchávám od lidí, kteří se pokoušejí něco amatérsky tvořit? “Není to nic moc. Jen jsem si tady něco zkoušel. Tohle za nic nestojí. Ani na to nekoukej, je to strašný…,” mávají lhostejně rukou, a netuší přitom, jak strašný zločin na sobě nevědomky páchají.

Jsme to my!

To sami sebe vtiskáváme do všeho, co konáme. Jsme to my, koho vidí návštěvníci v zahradě, o níž se staráme. Jsme to my, koho ochutnávají v našich bábovkách. Jsme to my, koho bezděčně vkládáme do všech našich obrazů, příběhů, melodií…

Neničme sami sebe pošetilými odsudky. Buďme hrdí na to, co už jsme dokázali, a těšme se na každý příští okamžik radostné tvorby a bezstarostného sdílení.

Tohle jsem se naučil od Lucky a Natálky. Tohle bychom se od nich měli naučit všichni.