Vzdorovitě stojí před paní učitelkou. Právě mu řekla, že ho nevezme do hodin kytary. Pětiletej klouček, kterej není za stolem ani pořádně vidět. Je smutnej, zklamanej, ale naprosto odhodlanej. Nevzdá to. Prostě neodejde, dokud si to paní učitelka nerozmyslí.
To byl před rokem náš Jáchym. Půl roku před tím nás soustavně uháněl, že chce kytaru a že se na ni chce učit hrát. Takovej prcek! A tak jsme ho jednou k paní učitelce vzali a ona na něj takhle! Jasně, z jejího pohledu to dává smysl – vždyť ještě neumí číst. Ani nepozná, jakej akord má hrát, když mu ho napíše na papír. A je fakt malej, není kam spěchat. Mohl by zkusit třeba ukulele…
Ale copak by Déma hrál na ukulele? Déma je pro Jáchyma absolutní pánbůh. A jeho kapela Znouzectnost ta nejlepší na světě. Ostatně jinou snad ani nezná.
Takže Jáchym ví naprosto přesně, co chce. Chce hrát na kytaru! A když to obří odhodlání v těle malýho skřítka paní učitelka vidí, přesvědčí ji to. Koupíme nástroj a Jáchym začne chodit na hodiny.
Co chodit? Jáchym na hodiny skoro běhá. Je naprosto nadšenej! Učí se nový písničky a hraje a hraje. Nikdy jsem mu nemusel říct: “Jáchyme, dneska jsi ještě nehrál, měl bys cvičit.” Bere totiž do ruky kytaru několikrát za den, v podstatě kdykoliv jde kolem ní. A každou chvíli mě prosí, ať mu hledám na internetu, jak se hrajou další a další písničky. Nikdy nemá dost. A když v nějaké písničce narazí na novej, ideálně těžkej akord, tím líp. Může se ho naučit!
O dva roky starší spolužáci mu přestávají stačit. Paní učitelka mluví o talentu, kterej dlouho neviděla. Jednou po hodině se vypotácí z učebny s vyvalenýma očima a říká mi: “On umí Fis!” No, vždyť já vim.
Teď má za sebou první rok. Myslel jsem, že by bylo fajn paní učitelce poděkovat za to, že to s tím naším malým tvrdohlavým pankáčem tehdy nevzdala. Tak jsem jí nakreslil obrázek. Tohle byl totiž takovej náš rituál – po kytaře se šlo vždycky na zmrzlinu nebo nanuk.
