Něco takového jsem ještě nezažil. A vy nejspíš taky ne.

Bratislavský byt, ve kterém spolu s kolegy ze Slovenska, Maďarska a Polska žijeme a píšeme své knihy, se stal dějištěm nenápadného kulturního pořadu s názvem Literárna bytová prehliadka № 2. Všichni jsme četli, co už jsme napsali, a kromě nás i další pozvaní slovenští spisovatelé, básníci, překladatelé, vydavatelé… Maďarská kolegyně hrála na saxofon, já jsem promítal večerníčky… Bylo z toho velmi příjemné setkání lidí, kteří se motají kolem literatury.

To masakrózní na tom všem byla stopáž – kulturní program se protáhl na neuvěřitelné čtyři hodiny! Čtyři hodiny čtení a diskusí o knížkách. Dovede si to vůbec někdo představit? A k tomu si přičtěte hodiny příprav od brzkého odpoledne a definitivní konec až hodinu po půlnoci…

Pro nás autory byla rozhodně nejzajímavější skutečnost, že jsme měli vůbec poprvé možnost veřejně prezentovat své čerstvě napsané texty. A mě osobně tahle zkušenost nečekaně nabila velmi pozitivní energií. Po týdnech pochybností, jestli je to aspoň trochu dobré a jestli to má vůbec smysl, za mnou najednou chodili diváci i kolegové a chválili mě, aniž by je k tomu kdokoliv vyzýval. Nejčastější přívlastky, které k mému textu přiřazovali, byly…

… jemné, upřímné, čisté, dojemné.

Uf! Najednou mám mnohem větší chuť pokračovat, přestože dobře vím, že jsem teprve na začátku a čeká mě ještě obrovská hromada práce. Konec je sice v nedohlednu, ale vůli to ještě nevzdat pořád mám.