Když jsem se nedávno potkal s jedním kolegou na výstavě mladých ilustrátorů, jen těžko jsme na pracích studentů prestižních výtvarných škol hledali něco pozitivního. Většina z nich evidentně uvízla v pasti konceptu “čím to nakreslím ošklivější a nepochopitelnější, tím víc to bude umění”. Sám bych se za podobné nepovedené kresby ze skicáku na výstavě hluboce styděl, nikomu však jeho uměleckou cestu za přízní čtenářů neupírám.

Moje cesta vede úplně jinudy, byť je třeba v mnohém náročnější. Fakt úzkostlivě se snažím, aby moje kulatá očíčka byla opravdu kulatá, aby postavičky nenapadaly na jednu nohu, aby moje ilustrace působily harmonicky a příjemně. Nakreslit takový obrázek mi trvá o poznání déle než někomu, kdo něco načmárá na “první dobrou” (a když se mu to náhodou povede příliš hezké, pro jistotu to trochu začmárá nebo na tom aspoň udělá kaňku).

Hluboce věřím tomu, že dělat svět hezčím má smysl. Udělat radost veselým obrázkem – ať už v dětské knížce nebo kresleným vtipem pro dospělé – je pro mě mnohem víc než dělat umění, které nikdo nepochopí, zato autor si na něm “ověří”, jak vysoko ční jeho genialita nad vkusem současníků. Možná nejsem geniální, ale žiju velice spokojený život.