Mám pro vás další senzační post! Všechno je připravený a vyladěný. Šipka už se netrpělivě třese na tlačítku “Publikovat”. Stačí jeden klik.
Jenže pak se zarazím a moje nadšení je ve vteřině pryč. Mám totiž svého hejtra. Nevím, kde se tenhle týpek vzal, ani proč to dělá, ale je sakra důslednej.
“Poklice – po klice? Na takovým rýmu chceš stavět básničku? To ti teda stačí fakt málo, chudáku,” drtí mě třeba.
Ukážu, jak jsem kreslil akty nějaké kamarádky, a on má jasno: “Ty vole, kvůli takový naivní čmáranici tam tu holku ani nepotřebuješ, patlale.”
Měl bych být rád. Všichni úspěšní lidé přece mají své hejtry. Jenže ten můj nečeká nikde na sítích. Mám ho ve své hlavě. A všechno, co udělám a vymyslím, mi rozcupuje dávno před tím, než se s tím odvážím jít mezi lidi. Zatímco celebrity můžou mazat komentáře a blokovat, já se toho svýho tak snadno nezbavím.
“Tohle dělají akorát maminy, co se nudí na mateřský. Ty bys měl bejt snad profesionál, ne?” vysmívá se mi, když jdu někam schovávat malovanej kamínek, aby mohl někomu udělat radost. “Proč zapleveluješ svět dalším balastem, když je všude tolik lepších umělců?”
Myslel jsem, že mě nenávidí. Ale už jsem přišel na to, že je to úplně jinak. Ve skutečnosti je to strašnej posera. Nedělá to z nenávisti, ale ze strachu. Šíleně se totiž bojí, že mě odmítnou tam venku. Že se veřejně zesměšním. Před vámi všemi, co tohle čtete. Proto mě tak úzkostlivě chrání. Chce mě držet v bezpečí před zlým světem. To proto mě přesvědčuje o tom, že moje básničky jsou trapné, kresbičky nepovedené a postřehy ze života banální a nudné.
Mám jedinou možnost, jak se mu bránit. Budu ho prostě ignorovat. Vždyť kdybych ho poslouchal, nikdy bych nic nenakreslil ani nenapsal. Chodil bych do práce a z práce, o víkendu bych jezdil na chalupu a po večerech koukal na Netflix. Jakákoliv snaha o to, dát něco světu zpátky, by se úplně rozplynula.
Tak díky, kámo, ale dneska tu ostudu zase risknu.
