Když jsem v autobusu do Prahy náhodou potkal předsedkyni Unie výtvarných umělců Plzeň Marii Kasalickou a na její otázku, kam jedu, odpověděl, že do Moskvy, bezděčně poznamenala: “Je to hezký, udělat si výlet do Ruska, když tam člověk nemusí žít, viď?” Pregnantněji to snad ani vyjádřit nejde.

Jakkoliv jsem hodiny ruštiny s těmi kydy o sovětských reáliích ve škole nesnášel, nečekal jsem, že najdu Moskvu právě takovou, o jaké jsme se učili – socialistickou, plnou Leninů, rudých hvězd, srpů, kladiv, vojáků a připomínek sovětských úspěchů na každém rohu. Jen pionýři někam zmizeli. A že s angličtinou člověk daleko nedojde, jsem pochopil už na letišti.

Jakmile jsem svou průvodkyni Martinu uklidnil, že netoužím navštívit Leninovo morbidní mauzoleum, vydechla úlevou a vyrazili jsme na tour. Jenže když jsme kolem výstavky zemědělských strojů a sochy maršála Žukova, jehož kůň zodpovědně cupuje hákový kříž, dorazili na Rudé náměstí, bylo neprodyšně uzavřeno. A takhle je to v Moskvě se vším. Všude kontroly, bezpečnostní rámy, policajti, vojáci a bezúčelná buzerace.

Když jsme se pak vrátili z parku Zarjadje s koncertní halou a hezkými výhledy, už nás na náměstí pustili. Akorát potřebovali nutně vidět, co mám v batohu. Přitom bych ten samopal klidně propašoval, kdybych chtěl. Takže jen další nesmyslná šikana jako na Pražském hradě. V Moskvě navíc s neuvěřitelnou umělou zaměstnaností. Například u každých eskalátorů v metru stojí prosklená budka se zřízencem dozorujícím, jestli schody jedou.

Jinak je Moskva fajn. Prošli jsme v dešti Gorkého park i park u nové budovy Treťjakovské galerie, kam kromě jiných soch navezli nejodpornější socialistické monumenty z celé Moskvy. Považuji za příhodné, že tam před emotivní památník obětem totalitních režimů instalovali Stalina s uraženým frňákem.

Na monumentální Chrám Krista Spasitele, který dal Stalin vyhodit do povětří, aby ho tam na konci tisíciletí postavili znovu, by člověk potřeboval opravdu hodně času. Nástěnné malby tam zaujímají neuvěřitelných 22 000 m²!

Samozřejmě jsem viděl Bolšoj těatr, moskevskou radnici, hotel Ukrajina i odpudivou sochu Petra Velikého. V GUMu jsme si ke kafi dali ruské bliny, což jsou docela obyčejné palačinky. Ale dobré, s višněmi.

Když už jsme toho měli plné kecky, vlezli jsme zpátky do metra a podívali se na některé z nejpřezdobenějších stanic, jako jsou Komsomolskaja, Novoslobodskaja, Kijevskaja nebo Majakovskaja, u níž jsem bydlel. Nabubřelá okázalost v ostrém kontrastu s všudypřítomnými žebračkami a tím, co člověk může vidět v okrajových částech města – otlučené paneláky jako vystřižené z nějakých chudinských čtvrtí kdesi v Indii.

A když po všech těch mozaikách s Leninem a rudými prapory (jen tu a tam přerušenými někým normálnějším, jako je Puškin, Čajkovskij nebo Dostojevskij) dorazíte do útulného Českého domu, srazíte se ve dveřích do restaurace s Vladimírem Remkem…

Jsem moc rád, že jsem to všechno mohl vidět na vlastní oči. A zadarmo. Příště dám fotky (jestli jste ještě neviděli, jak jsem si v Moskvě kreslil) a taky pár slov o tom, proč jsem vlastně do Moskvy letěl.

Jo a mimochodem – s panem Remkem jsem náhodou seděl i v letadle zpátky do Prahy. Když jsme odlétali, přestalo konečně pršet a udělalo se docela hezky :-)