“A kdy mi taky něco zahrajete a zazpíváte?” ptala se mě maminka natěšeně, když dostala naši letošní novoročenku s muzicírujícími pejsky. Popravdě – nejspíš nikdy. Hrajeme a zpíváme si výhradně, když jsme doma sami a máme zavřená okna. Ale zaslouží si vysvětlit, jak a kdy vlastně vznikla tradice našich pejskových novoročenek a jaká to má úskalí.
Už jako dítě jsem nebyl úplně normální. Nebo jste snad slyšeli o jiném případu, kdy školou povinný hošík rozdává své vlastnoruční novoročenky zaskočeným spolužákům? Většinou šlo o linoryty, párkrát jsem si mohl vyzkoušet i litografii. Ano, asi je škoda, že už žádnou z nich nejspíš nikdy nenajdu, ale věřte mi – výtvarně jsem se od té doby zase až o tolik neposunul :-)
S nezadržitelným technickým vývojem jsem od klasických grafických technik postupně upustil a vyměnil je nejprve za kopírku, později za digitální tisk. Ale měnily se i moje záliby a preference, ba i názory…
Když jsem si v pubertě usmyslel, že se stanu velkým spisovatelem, začal jsem do svých obrázků komponovat i všelijaké poetické texty, až byly časem moje novoročenky vyloženě typografické. Záhy jsem zjistil, že vítězství v literárních soutěžích člověku moc slávy a peněz nepřinesou, a rozhodl jsem se věnovat grafickému designu. Novoročenky pak překypovaly obtížně pochopitelným minimalismem s důkladně skrývaným poselstvím.
První kreslená novoročenka je z roku 2003, aniž by mě tehdy ještě napadlo, že bych se mohl někdy kreslením živit. Pejsek samotář hrající za oknem na flétnu mi připadal příjemně zasněný a vůbec nijak se nevztahoval k mému životu.
Příští rok jsem nechal psa bruslit v plzeňské Mlýnské strouze. Kdepak by mě tehdy napadlo, že tu louku o pár roků později po devadesáti letech skutečně znovu zalijí vodou!
Další novoročenkou jsem si zavařil. Zdál se mi jednou takový sen a já jsem ho bezelstně překreslil do nové pejskové novoročenky, což mělo za následek, že si všichni příbuzní a známi začali myslet, že čekáme miminko. Nečekali. A já si uvědomil, že musím pro příště víc přemýšlet nad tím, co na ty novoročenky vlastně kreslím.
Od té doby páreček pejsků vždy kopíruje nějaký aspekt našeho stávajícího života. Třeba, že si rádi čteme…
… že je pan manžel výtvarník…
… a manželka masíruje.
Pak jsme začali uvažovat o tom, že si postavíme dům…
… ale nakonec jsme žádné cihly nepotřebovali…
… a v novém ještě prázdném obýváku jsme si mohli samou radostí zatancovat. (Ano, chodili jsme zrovna do tanečních pro dospělé.)
Pak jsme se taky museli začít starat o zahradu.
A když jsem nakreslil svůj první večerníček, pozvali jsme si domů Bílou paní.
Netvrdím, že budu teď už kreslit jenom pejskové novoročenky, i když se za ty roky staly docela hezkou kronikou našeho života. Možná už příští rok mě napadne něco úplně jiného. Změna je život.
Přeji vám klidné Vánoce, a aby všechny změny, které Vás v roce 2015 potkají, byly jen k lepšímu. A nezapomeňte si zpívat!