„Musíte chvíli počkat, Jáchym ještě obědvá,“ říká mi učitelka ve školce. Přitom jeho kamarádi už jsou dávno oblečený a odcházejí domů.
Tak sedím v prázdný šatně a vzpomínám na vlastní dětství. Jak na mě takhle čekal můj táta, protože jsem se s jídlem vždycky strašně loudal. Nic mi nechutnalo, trápil jsem se, nípal se v tom, chtělo se mi zvracet. Všechny děti dávno pryč a nade mnou nesmlouvavý učitelky jako strážní věže ve vězení. Podmínky byly tvrdý a jasný: Nepůjdeš domů, dokud to nesníš. Šílenej, nerovnej boj.
“Jak to, že ti to trvalo tak dlouho?” ptám se synka, když se konečně objeví ve dveřích.
Jáchym se v klidu obouvá a povídá:
“Byl jsem si dvakrát přidat.”
