V sobotu jsem slyšel na mé oblíbené Vltavě, s jakým ohlasem se setkal český loutkový soubor Mikrle na svém turné po Albánii. Děti celé představení stály na židlích a ohlušujícím řevem fandily loutkám jako na fotbale. Něco takového jsem na svých besedách s dětmi naštěstí ještě nezažil.

Vlastně jsem vůbec netušil, že tohle taky bude patřit k mojí práci. Nijak tuhle aktivitu nevyhledávám. Jako těžkému introvertovi mi život složený ze sezení v ateliéru s občasnými procházkami do lesa naprosto vyhovuje. Jenže knihovny, školy nebo i dětské tábory si mě na povídání s dětmi zvou vytrvale a stále častěji. A to i přes to, že to z výše uvedených důvodů rozhodně nedělám zadarmo. (Pokračování textu…)