Abych změnil prostředí, chodím si občas kreslit do plzeňský vědárny. Mají tam teď nově malou, docela sympatickou relax zónu.
Po čtvrt hodině, co jsem odtamtud dneska odešel, jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem tam asi zapomněl sluchátka. Krásný. Značkový.
(Pokračování textu…)
Musí si drak kupovat jízdenku za každou hlavu? Má pustit Jeníček ježibabu sednout? Může Šípková Růženka v autobusu spát? Potřebuje jelen se zlatými parohy do vozu náhubek? (Pokračování textu…)
Když jsem v autobusu do Prahy náhodou potkal předsedkyni Unie výtvarných umělců Plzeň Marii Kasalickou a na její otázku, kam jedu, odpověděl, že do Moskvy, bezděčně poznamenala: “Je to hezký, udělat si výlet do Ruska, když tam člověk nemusí žít, viď?” Pregnantněji to snad ani vyjádřit nejde.
Jakkoliv jsem hodiny ruštiny s těmi kydy o sovětských reáliích ve škole nesnášel, nečekal jsem, že najdu Moskvu právě takovou, o jaké jsme se učili – socialistickou, plnou Leninů, rudých hvězd, srpů, kladiv, vojáků a připomínek sovětských úspěchů na každém rohu. Jen pionýři někam zmizeli. A že s angličtinou člověk daleko nedojde, jsem pochopil už na letišti. (Pokračování textu…)
Celý rozhovor z časopisu Naše rodina teď se souhlasem redakce zveřejňuji exkluzivně na Vhrsti.cz:
Poznali jsme se před lety, když ilustroval Boříkovy lapálie Vojtěcha Steklače. Tehdy jsme společně vyrazili do Liberce na besedu s dětmi. Od té doby s Vojtěchem Juríkem na sebe tu a tam přinatrefíme, a jak jste jistě zaznamenali, výtvarník říkající si Vhrsti kreslí pro Naši rodinu Úsměv na měsíc. Povídali jsme si spolu na dálku po e-mailu i zblízka v rodinném domku. Na jaké téma? Především o kreslení.