Když jsem v autobusu do Prahy náhodou potkal předsedkyni Unie výtvarných umělců Plzeň Marii Kasalickou a na její otázku, kam jedu, odpověděl, že do Moskvy, bezděčně poznamenala: “Je to hezký, udělat si výlet do Ruska, když tam člověk nemusí žít, viď?” Pregnantněji to snad ani vyjádřit nejde.
Jakkoliv jsem hodiny ruštiny s těmi kydy o sovětských reáliích ve škole nesnášel, nečekal jsem, že najdu Moskvu právě takovou, o jaké jsme se učili – socialistickou, plnou Leninů, rudých hvězd, srpů, kladiv, vojáků a připomínek sovětských úspěchů na každém rohu. Jen pionýři někam zmizeli. A že s angličtinou člověk daleko nedojde, jsem pochopil už na letišti. (Pokračování textu…)