Pořád mám pocit, že toho moc nedělám, moc nestíhám, že za mnou nejsou vidět žádné výsledky… A tak se vždycky ohlédnu za uplynulým rokem, abych se aspoň trochu ujistil, že to s tou mojí prací zas až tak zlé nebylo. (Pokračování textu…)

Dostal jsem takovou rychlou zakázku od jednoho polského nakladatelství vytvořit do jejich knížky stylizovanou mapu jednoho města. A to vám mě hodilo do takový nostalgie, že si to ani neumíte představit.

Jak to? (Pokračování textu…)

To jsou takové životní paradoxy. Při hodinách výtvarné výchovy se trápíte. Na lidušku se necháte zapsat spíš proto, aby vás vzali na školu, než že byste do toho byl blázen. Beztak vám všichni cpou, že máte talent a že se umíte dívat, a vás fakt nenapadá žádný jiný obor, ke kterému byste měli nějaký pozitivní vztah. (Pokračování textu…)

Za těch pár měsíců, co se intenzivně věnuji vlastní virtuální galerii/blogu WORDLESS CARTOONS, jsem přišel na několik zajímavých věcí. A jednou z nich – ne-li tou vůbec nejzajímavější – je zjištění, že lidem, kteří se rozhodnou mi přispívat na kreslení, překvapivě málo záleží na tom, co za svůj příspěvek dostanou. Nekecám!  (Pokračování textu…)

Tohle se mi na dnešní době fakt líbí – všichni ilustrátoři, stejně jako muzikanti nebo jakýkoli jiní umělci, mají stejné podmínky. Nikoho nezajímá, jakou jste vystudoval školu, kolik knih už jste ilustroval, jak moc zasloužilý umělec jste. Vaše práce se buď líbí nebo ne. Když se mě někdo zeptá na moje výtvarné vzory, odpovídám upřímně, že vlastně nevím. Sleduji na Instagramu slovutné umělce i studenty. Je mi to jedno. (Pokračování textu…)

Americký ilustrátor Mike Lowery si vytvořil úchvatnou stylizaci, která mu umožňuje mydlit rovnou načisto jeden obrázek za druhým, a těšit tak tisíce svých instagramových fanoušků postřehy ze svého života stejně jako zajímavými fakty ze všemožných oborů lidského poznání. Mike totiž kromě kreslení miluje i ručně psané písmo.  (Pokračování textu…)