Děti se ve škole učí, že nejstarší kniha vytištěná na našem území spatřila světlo světa v Plzni. 550 let po této události – tedy tento víkend – se tamtéž konal první knižní veletrh Svět knihy Plzeň. Na rozdíl od mateřského pražského festivalu je ten plzeňský malý, rodinný, do dlaně. A aby bylo jasno, právě to považuji za velké plus.

Strávil jsem coby nadšený návštěvník v Depu2015 oba dny, což se mi rozhodně vyplatilo. Ostatně posuďte sami, jakých dobrých rad se mi v Plzni dostalo: (Pokračování textu…)

Překvapilo mě, že i vloni na Slovensku – když se rozkřiklo, že tam jsem – si mě začali zvát na besedy s dětmi do škol a knihoven. Obával jsem se (úplně zbytečně), že mi slovenské děti nebudou rozumět, že já nebudu rozumět jim, že to zkrátka hrozí skončit trapasem. Začal jsem se dokonce pídit po slovenských národních pohádkách a typických pohádkových bytostech (děkuju, Jakube), abych před dětmi nebyl za úplného mimozemšťana. (Pokračování textu…)

Už pár let vždycky na začátku ledna připravím pyšný článek o tom, co všechno se mi povedlo v uplynulém roce. Ale už mě to nebaví. Přece není nic zvláštního na tom, že mi publikují obrázky v časopisech, že vychází knížky, kalendáře, pexesa nebo hry. Mimořádných událostí je vlastně jen pár. Ale hezkých :-) (Pokračování textu…)

Neumím si pomoct – pořád kreslím obrázky plné radosti a dobré nálady, veselé postavičky, spoustu bezstarostných ilustrací pro děti. Nestěžuju si. Vy víte, že mě to baví. Ale taky víte, že z téhle škatulky rád občas vylezu ven a nakreslím nějaký vtip nebo nahatou slečnu. Dlouho jsem přemýšlel i o tom, jaké by to bylo, kdyby nějaký básník našel odvahu a nechal si těmi mými kresbičkami ilustrovat sbírku básní. A pak se ozval Karel. (Pokračování textu…)

Slovní hříčku BratisLOVE jsem vytrvale používal u všech svých příspěvků na Instagramu celé tři měsíce v Bratislavě. A teď mě vůbec nenapadá, jakým jiným slovem vyjádřit, co mi život u Dunaje přinesl.

Když jsem v září opouštěl domov a odjížděl do ciziny, bylo to smutné. Teď sedím ve vlaku, za oknem sněží a cítím se podobně. Poslední dny jsem chodil po Bratislavě a říkal jsem si: Touhle ulicí jdu dneska naposled, do téhle kavárny už si nezajdu, tenhle západ slunce už neuvidím, s tímhle člověkem už se nepotkám… A to jsem si zakázal být nostalgický! (Pokračování textu…)

Původně jsem tuhle malou koláž udělal jen pro pobavení na Facebooku jako důkaz, jak jsou bratislavské dívky sympatické. Ale pak jsem si uvědomil, že je to vlastně docela vážné téma. Ono totiž není až tak jednoduché nějaké “nahé” sochy ve městě najít. A přijde mi to skoro líto, když naopak vidím stovky skulptur, které jsou vlastně jen sofistikovanými sochařskými etudami na téma Nápaditě zvlněná draperie. Cožpak nejsou křivky ženského těla mnohem estetičtější než záhyby vlající tkaniny? (Pokračování textu…)