Když jsem si v únoru vymyslel projekt, kterému jsem z nedostatku invence začal říkat Ilustrované zbytečnosti, byl jsem z něj nadšený. Nečekaná fakta s jednoduchými ilustracemi je něco, co mě baví nejen vymýšlet a kreslit, ale bavilo by mě to i jen jako čtenáře. Ideální spojení! Ohlas na sítích byl však spíš vlažný, každý obrázek měl vždycky jen pár lajků…

Ale nevzdal jsem se. Měl jsem jasnou vizi, že bych z toho chtěl jednou udělat celou knížku. Až jich bude fakt hodně. Tak jsem pokračoval. Kreslil jsem si o žirafách, žralocích a chameleonech, o Einsteinovi, Picassovi, Eskymácích, o vesmíru a podivuhodných vynálezech.

A lajky začaly postupem času přibývat, dokonce i nějaká sdílení a horlivé diskuse pod některými příspěvky.

Pak přišla Renča a řekla, že by to mohly být pěkné plakáty. Do škol, do knihoven, do čekáren, kanceláří a klidně i domů.

No jo! Vždyť já nemusím čekat, až bude “zbytečností” na celou knížku. Na plakát formátu 700 x 500 mm se hezky vejde 24 kusů! Takže jsem pro vás vytisknul 2 plakáty (a za chvíli už budu moct udělat i třetí).

Udělejte si radost, nebo pořiďte hezký dárek vašim dětem, příbuzným, známým, kolegům… Zkrátka všem zvídavým bytostem, které kolem sebe máte. Bacha, Vánoce se nezadržitelně blíží! (Pokračování textu…)

Tatínek se díky svým statečným synům vrátil na Vánoce domů, a diváci tak poprvé poznali jednu z hlavních postav Bílé paní na hlídání, o které se však do té doby jenom mluvilo. Tímhle happyendem se s dětmi Bílá paní rozloučila. Tentokrát však Vánocemi seriál poprvé nekončí, protože navazuje šest zbrusu nových dílů. Prvním z nich je Král sjezdovky, kterého uvidíte v premiéře dnes, tedy v sobotu 26. října 2019 od 18:45 na ČT2 nebo na Déčku.

Když už tatínek přiletěl domů, vzal kluky i s Bílou paní na hory, aby si vyzkoušeli snowboardy, které k Vánocům dostali. Přestože je Bílá paní kouzelná bytost, které není nikdy zima, stejně jsem ji na hory vybavil slušivou šálou. A sáňkami, které se dokážou prodlužovat podle potřeby… Tatínek dostal kulicha a lyže. (Pokračování textu…)

Když kreslím, jsem to já, kdo určí, jaký tvar budou mít kopce na obzoru, bude-li na ně pršet nebo nade vším zazáří slunce. Kde poroste tráva a kudy poteče řeka. Kde se budou pást ovce a kde postavím domy. Jsem to já, kdo rozhodne o každém lístečku na stromě, stejně jako o každé bytosti, která se na scéně objeví. To já vdechuji svému obrázku život. Je to můj svět a jen na mně záleží, jak to v něm bude vypadat. (Pokračování textu…)

Překvapilo mě, že i vloni na Slovensku – když se rozkřiklo, že tam jsem – si mě začali zvát na besedy s dětmi do škol a knihoven. Obával jsem se (úplně zbytečně), že mi slovenské děti nebudou rozumět, že já nebudu rozumět jim, že to zkrátka hrozí skončit trapasem. Začal jsem se dokonce pídit po slovenských národních pohádkách a typických pohádkových bytostech (děkuju, Jakube), abych před dětmi nebyl za úplného mimozemšťana. (Pokračování textu…)

Když jsem vloni napsal, že všichni spisovatelé jsou magoři, sklidil jsem celkem slušný ohlas. Zejména od spisovatelů. Pokud si ale někdo myslel, že ilustrátoři jsou na tom se svým duševním zdravím výrazně lépe, nemohl se více mýlit. Máte-li odvahu, můžete se na malou chvíli podívat do hlavy libovolného ilustrátora. Ale raději to snad ani nezkoušejte… (Pokračování textu…)