(Pokračování textu…)

Už nejsem jediný, kdo u nás doma píše a vydává knížky. Když se před naším domem objevila paní redaktorka Nejedlá s obrovskou krabicí čerstvě vytištěných knížek, právě v tu chvíli skončil můj spisovatelský monopol. (Pokračování textu…)

Tvorbu téhle výtvarnice sleduju léta. Dokonce mi od ní visí doma na zdi jeden obrázek. (Pokračování textu…)

Noviny už léta nečtu a o ty Babišovy bych ani nezavadil. Když jsem si teď kvůli rozhovoru se mnou jedny koupil, překvapilo mě, jak uživatelsky nepřívětivé tohle médium je. Případá mi proti přírodě, že v 21. století něco takového ještě vůbec existuje. Jako bychom dnes ještě jezdili parními stroji. (Pokračování textu…)

Na začátku minulého století vyvinul vídeňský obchodník a diplomat Emil Jellinek značné úsilí, aby Daimlerova automobilka nazvala svůj nový sportovní vůz po jeho tehdy jedenáctileté dcerce Mercédès. A protože auto bylo mimořádně úspěšné, pojmenovali tak i každý další model a dělají to dodnes. (Pokračování textu…)

Minule jsem zauvažoval, že si všechny ty nové knížky, které jsem si pořídil, nejspíš zabalím pod vánoční stromeček. A tak jsem i učinil. Povyprávíme si o nich příště, až se trochu začtu. Nejdřív se musím vypořádat s tituly, které mi na nočním stolku ležely v podstatě od října. Včetně těch virtuálních.

Zatímco na čtení Skleněného pokoje jsem si před spaním dělal čas jen s velkou námahou (původně jsem si ho bral na cestu do Ruska), na poslouchání audioknížek jsem měl při práci času dost. Ani nevím proč, hodně z nich jsou životopisy. (Pokračování textu…)