Tohohle chlápka sleduju už nějakých deset let – jeho blog i příspěvky na Instagramu. Kromě toho mám v počítači plnou složku jeho obrázků, ilustrací, komiksů, kreslených vtipů. Pro inspiraci a pro radost. Jeho stripy pro Guardian jsou geniální. A obálky pro New Yorker… ještě geniálnější. (Pokračování textu…)

Když jsem na konci listopadu 2012 přijel do Prahy na vernisáž výstavy 11 světů (samozřejmě pozdě), netušil jsem, kam všude se nakonec s touhle prezentací jedenácti českých ilustrátorů moje obrázky dostanou. Prvních pár roků cestovala výstava s podtitulem Ilustrace současné české knihy pro děti po českých městech. Pak se trochu obměnila sestava vystavujících, přejmenovali jsme se na 12 světů a vyrazili do světa. (Pokračování textu…)

Překvapilo mě, že i vloni na Slovensku – když se rozkřiklo, že tam jsem – si mě začali zvát na besedy s dětmi do škol a knihoven. Obával jsem se (úplně zbytečně), že mi slovenské děti nebudou rozumět, že já nebudu rozumět jim, že to zkrátka hrozí skončit trapasem. Začal jsem se dokonce pídit po slovenských národních pohádkách a typických pohádkových bytostech (děkuju, Jakube), abych před dětmi nebyl za úplného mimozemšťana. (Pokračování textu…)

Jeho obrázky zná v Česku úplně každý. Jenže o Josefu Ladovi toho ví většina lidí překvapivě málo. A i to, co ví, ví většinou úplně špatně. Ostatně – přesvědčte se sami. (Pokračování textu…)

Od kreslení desátého dílu večerníčku Bílá paní na hlídání jsem si odskočil do pražského Goethe Institutu, kde jsme s velkou slávou vítali parádní německou verzi Mit der weißen Frau ist kein Tag mehr grau! (Vlastně k tomu mělo dojít už v listopadu, ale to jsem byl ještě v Bratislavě, tak to kvůli mě šoupli až na prosinec.) (Pokračování textu…)

Jsem v Bratislavě už měsíc a žiju tady překvapivě bohatým kulturním životem. Nicméně můj jediný únik mimo hlavní město byl zatím pracovní výlet do Piešťan. Do půvabného lázeňského města mě pozvala místní knihovna ve spolupráci s Českým centrem v Bratislavě, abych tam vyprávěl puberťákům, že život umělce na volné noze je naprosto báječný a že by o tom při volbě povolání mohli třeba taky eventuálně zauvažovat. A jelikož kluci a holky ten můj hodinový monolog v informačním centru vydrželi poslouchat téměř bez hlesu, možná to nebylo úplně marný. (Pokračování textu…)