Noviny už léta nečtu a o ty Babišovy bych ani nezavadil. Když jsem si teď kvůli rozhovoru se mnou jedny koupil, překvapilo mě, jak uživatelsky nepřívětivé tohle médium je. Případá mi proti přírodě, že v 21. století něco takového ještě vůbec existuje. Jako bychom dnes ještě jezdili parními stroji. (Pokračování textu…)

V nejnovějším čísle časopisu Naše rodina tentokrát na téma nových technologií. (Pokračování textu…)

Když jsem v autobusu do Prahy náhodou potkal předsedkyni Unie výtvarných umělců Plzeň Marii Kasalickou a na její otázku, kam jedu, odpověděl, že do Moskvy, bezděčně poznamenala: “Je to hezký, udělat si výlet do Ruska, když tam člověk nemusí žít, viď?” Pregnantněji to snad ani vyjádřit nejde.

Jakkoliv jsem hodiny ruštiny s těmi kydy o sovětských reáliích ve škole nesnášel, nečekal jsem, že najdu Moskvu právě takovou, o jaké jsme se učili – socialistickou, plnou Leninů, rudých hvězd, srpů, kladiv, vojáků a připomínek sovětských úspěchů na každém rohu. Jen pionýři někam zmizeli. A že s angličtinou člověk daleko nedojde, jsem pochopil už na letišti. (Pokračování textu…)

Ač se nijak nepropaguju ani nikomu nenabízím, jezdím tenhle týden zase po kraji a beseduji s dětmi ve školách a knihovnách, kde si mě objednali. Kdy mám tedy vlastně kreslit? Třeba když vyjde čas mezi představeními. (Pokračování textu…)

Myslel jsem, jak si budu v Itálii nadšeně kreslit, a nakonec je z toho jen pár umrněných kresbiček, které jsem si bezděčně načmáral do svého italského deníčku. Vlastní ženu na koktejlu jsem si mohl nakreslit i doma, ale když jsem pozval na zmrzlinu ty dvě krásný holky, nechal jsem si vždycky notes na apartmánu… Pak tu mám ještě ozdobnou mříž na balkoně, hrnek od kafe a vynoření velkého, sytě oranžového měsíce (ty barvy si prosím představte). (Pokračování textu…)