Po dvou letech jsem si zase trochu zakreslil s Plzeňskou filharmonií a půvabnou dirigentkou Alenou Jelínkovou v plzeňském DEPO2015. Jelikož orchestr hrál melodie z Arabely, Pyšné princezny nebo Šíleně smutné princezny, začal jsem princeznami, pokračoval čerty, draky, vodníky a nakonec jsem si dovolil i Bílou paní na hlídání. Tu si děti jako ocenění pro nejlepší masku vybraly jako první.

Dobrá zpráva na závěr: Na jaro 2020 je v plánu obnovená premiéra našeho společného představení o ztracené písničce, takže bych se mohl s Plzeňskou filharmonií potkávat na jednom pódiu zase častěji.

Právě se vám něco hodně povedlo. Ale fakt hodně. Tím hodně myslím, že jste udělali něco, co ještě nikdo před vámi nezkusil. Objevili jste cestičku, kterou nikdo před vámi neprošel.

Je to jasné. Jste geniální! (Pokračování textu…)

Poznal jsem teď dvě pozoruhodné dívky. Patnáctiletá Natálka hraje na piáno a zpívá si k tomu vlastní melodie. Z hudebky se přitom nechala odhlásit, protože trpěla pocitem, že jí hodiny klavíru berou radost a ničí kreativitu. Když jsem u ní byl na návštěvě, právě skládala novou písničku. A ochotně ji hned všem předvedla. Nenaříkala přitom, že to ještě není hotové, že to nemá cenu, že z toho třeba nic nebude. Jednoduše s námi sdílela svůj momentální pocit přetavený do krásné, jemné melodie. (Pokračování textu…)

Prostě si jen tak doma v obýváku brnkáte na piano. Občas si složíte písničku a napíšete si k ní text. Nebo naopak – zkusíte si na vlastní básničku vymyslet jednoduchou melodii.

Nikdy mě nenapadlo, že by některý z mých hudebních pokusů měl opustit stěny našeho domu. Jenže najednou – ani nevíte jak – stojíte v hudebním studiu a nahráváte. Pak to někomu pustíte, abyste zjistili, jestli to k něčemu je, a on se vám při tom rozpláče dojetím. Tak rozdáte pár CD mezi své známé a oni vám hlásí, že to musí poslouchat pořád dokola, a že tři písničky jsou žalostně málo. (Pokračování textu…)