Když jsem byl malej kluk a k nám do Strašic přijela na posvícení pouť, dostal jsem nějaké kapesné, abych se mohl svézt a něco si koupit. Na střelnici prodávali placky s portréty tehdejších hvězd západního popu – Falca, Modern Talking, Madonny, Tiny Turner, A-ha, Pet Shop Boys, Michaela Jacksona, Alphaville…Jejich písničky a klipy jsme jako děti hltali z hudebních pořadů na televizi ARD a páteční hitparády rádia Bayern 3. Jinak pro nás byli naprosto nedostupní – v československých rádiích je nehráli, desky se k nám nedovážely. O to vzácnější byla každá samolepka, každý výstřižek ze západoněmeckého Bravíčka. (Pokračování textu…)

Nejspíš až ve výtahu jsem si úplně uvědomila, co se děje. Začala jsem zhluboka dýchat, aby to tam se mnou nešvihlo. A myslím, že obě holky na tom byly podobně. Jen Roger se tvářil naprosto nečitelně. Snažila jsem se uklidnit, zkoncentrovat. Ale srdce mi divoce bušilo a já cejtila svůj šílený tep v celém těle. Zpocené dlaně jsem si snažila usušit o kalhoty. Nesmrdí mi z pusy? Do prdele, asi jo. (Pokračování textu…)

Tohle není žádná nadsázka. Představí-li se vám někdo jako spisovatel, vymluvte se na náhlou nevolnost a zdrhejte, co vám síly stačí. Pokud se s nějakým spisovatelem už znáte, okamžitě si ho vymažte z telefonu. Zrušte s ním veškerý kontakt. Předstírejte, že jste umřeli. (Pokračování textu…)