Celý rozhovor z časopisu Naše rodina teď se souhlasem redakce zveřejňuji exkluzivně na Vhrsti.cz:

Poznali jsme se před lety, když ilustroval Boříkovy lapálie Vojtěcha Steklače. Tehdy jsme společně vyrazili do Liberce na besedu s dětmi. Od té doby s Vojtěchem Juríkem na sebe tu a tam přinatrefíme, a jak jste jistě zaznamenali, výtvarník říkající si Vhrsti kreslí pro Naši rodinu Úsměv na měsíc. Povídali jsme si spolu na dálku po e-mailu i zblízka v rodinném domku. Na jaké téma? Především o kreslení.

(Pokračování textu…)

Před necelým rokem zazvonily u našeho domku tři půvabné, sympatické dámy. Právě zakládaly knižní nakladatelství. Nejen že jejich nakladatelství bylo úplně nové bez jakékoliv historie, ale ani ony samy neměly s nakladatelskou činností žádné zkušenosti. Tak jsme si u nás v obýváku povídali o tom, jak chtějí vydávat knížky pro děti a nenásilně a přirozeně je vyprávěním jednoduchých příběhů učit anglicky. A mně bylo čím dál jasnější, že do toho půjdu s nimi. (Pokračování textu…)

Minule jsem tu psal, jak jsem při ilustrování mojí nejnovější knížky pořádně popustil uzdu své fantazii. Jak jsem se vyřádil na všech učitelích a žácích, řediteli i školníkovi. A jak jsem se pak bál, že mi to nemůže projít.

Ano, byl jsem toho plný. Ponořil jsem se do práce a nekoukal nalevo ani napravo. Nadšeně jsem plaval v bezbřehých vodách fantazie a pořád jsem měl v hlavě jenom bubáčka Bubuše. S Bubušem jsem vstával, s Bubušem jsem trávil celé dny, s Bubušem jsem usínal. Bubuš byl – i s malým parazitujícím šnečkem na svém bedlovém klobouku – se mnou pořád. Kreslil jsem Bubuše nejspíš i ze spaní. I moje žena nakonec přijala bubáčka Bubuše do rodiny… (Pokračování textu…)

Moc rád bývám při kreslení ilustrací drzý. Už moji první ilustrovanou knížku Dva tucty plzeňských pohádek a pověstí (mimochodem letos vyšel dotisk) jsem si troufl vyzdobit vodními pannami “nahoře bez”, což jsem před nakladatelem hájil argumentem: “Aby z toho děti taky něco měly.”

Prošlo mi to tenkrát překvapivě hladce, a tak jsem příště přitvrdil. “Bohužel, pivní vílu s půllitrem v ruce na obálku dětské knihy opravdu kreslit nemůžeš,” dozvěděl jsem se záhy.

Když jsem dostal k ilustrování text knihy Strašidelná škola, nakladatel i paní autorka zjevně očekávali klasické Vhrstiho panáčky s typickým “šrafováním”. Jenže já jsem si řekl, že strašidelnou školu přece nebudu kreslit tak obyčejně a rozjel jsem fantazii na plné obrátky. Začal jsem si vymýšlet školáky s ptačíma nohama, školačky s hady místo copů, učitele s choboty, školníka s ještěřím tělem a ředitele, který vypadá jako hromada chlupů s cylindrem. (Pokračování textu…)