Výtvarník Yusuf Kayaalp se pochlubil na Twitteru, že je obviněn za urážku prezidenta Erdoğana, protože nakreslil jeho karikaturu. “Je ten chlap snad náboženská postava nebo co? Co ho dělá posvátným?” Turecký trestní zákoník považuje sebemenší kritiku hlavy státu za urážku a trestá ji až čtyřmi lety vězení. Protože je tento zákon v Turecku důsledně vymáhán, potýkají se s tímto obviněním aktuálně tisíce lidí. Stačí jeden příspěvek na sociálních sítích… (Pokračování textu…)

Zakázaný, desítky let ztracený a po dramatických soudních tahanicích znovu navrácený komiks Miloše Macourka a Káji Saudka Muriel a andělé z roku 1969 bude k vidění v Tančícím domě až do konce března příštího roku. Na svou dobu mimořádně progresivní dílo se našlo v pozůstalosti tiskaře Jiřího Helmlicha, pak ho koupila Galerie Moderna, od níž originály zakoupil sběratel Šmídek. Když ho chtěl Šmídek za miliony vydražit, vtrhla do Topičova salonu policie a celé dílo zabavila. Krátce poté, co se komiks dostal zpátky do rukou Saudkových dědiců, je tedy mimořádný počin k dispozici široké veřejnosti. A možná se dočkáme i nového knižního vydání. Připomínám, že pokračování komiksu s názvem Muriel a oranžová smrt, bylo před lety okamžitě rozebráno a dnes se knížka prodává v aukcích za desetitísíce. Muriel dala také zcela přirozeně jméno českým komiksovým oscarům. (Pokračování textu…)

Ve skutečnosti jsem na tuhle myšlenku nepřišel sám. Napsal mi úplně neznámý člověk, že našel tuhle moji kresbu kdesi na internetu a jestli bych mu ji neprodal. A protože jsem ho nechtěl zklamat, rozhodl jsem se nechat obrázek superkvalitně vytisknout ve velmi omezeném nákladu 10 číslovaných a ručně podepsaných kusů. Zbylých 9 je teď k dispozici pro prvních 9 šťastlivců, kteří si o tisky napíšou. (Pokračování textu…)

Dneska je to přesně 220 let od narození objevitele vulkanizace kaučuku Charlese Goodyeara. Zmiňoval jsem ho už ve své knížce pro děti Už vím jak (protože se v ní mimo jiné vyrábí i gumáky). Továrnu Goodyear Tire and Rubber Company však založili až 40 let po jeho smrti.

Minule jsem zauvažoval, že si všechny ty nové knížky, které jsem si pořídil, nejspíš zabalím pod vánoční stromeček. A tak jsem i učinil. Povyprávíme si o nich příště, až se trochu začtu. Nejdřív se musím vypořádat s tituly, které mi na nočním stolku ležely v podstatě od října. Včetně těch virtuálních.

Zatímco na čtení Skleněného pokoje jsem si před spaním dělal čas jen s velkou námahou (původně jsem si ho bral na cestu do Ruska), na poslouchání audioknížek jsem měl při práci času dost. Ani nevím proč, hodně z nich jsou životopisy. (Pokračování textu…)

Obvykle do ilustrací pro časopisy soukromé záležitosti nepletu, ale tentokrát jsem udělal výjimku.

(Naše rodina 32/2018)