Náš Jáchym začal v roce a půl docela hezky mluvit. Bohužel pro nás jakýmsi neznámým jazykem. Ale pár slovíček už jsem pochytil.

Chopin měl prý výrazný výtvarný talent, ale my ho máme rádi spíš díky tý muzice, že jo?

Poznal jsem teď dvě pozoruhodné dívky. Patnáctiletá Natálka hraje na piáno a zpívá si k tomu vlastní melodie. Z hudebky se přitom nechala odhlásit, protože trpěla pocitem, že jí hodiny klavíru berou radost a ničí kreativitu. Když jsem u ní byl na návštěvě, právě skládala novou písničku. A ochotně ji hned všem předvedla. Nenaříkala přitom, že to ještě není hotové, že to nemá cenu, že z toho třeba nic nebude. Jednoduše s námi sdílela svůj momentální pocit přetavený do krásné, jemné melodie. (Pokračování textu…)

Když jsem ještě před pár lety seděl v předsednictvu České unie karikaturistů, pořád jsme s kolegy marně přemýšleli, jak ke kreslení vtipů nalákat nové tvůrce. Když se teď dívám na internet, mám pocit, že vtipy dneska kreslí kdekdo. Nad mnoha z nich však prožívám spíše pocity trapnosti než pobavení. Jakoby se dotyčný autor vůbec neobtěžoval si o kreslení vtipů něco nastudovat, poučit se, jak kreslí ti nejlepší, a vzít si z nich příklad. Dobře, tohle bude fakt jednoduché, aby to zvládl opravdu každý. Avšak výsledky to může přinést naprosto zásadní. A pozor – četba to bude užitečná i pro diváky/čtenáře. Jednak uvidí, co všechno stojí za dobrým kresleným vtipem, a pak třeba poučení tímto článkem nebudou už lajkovat každý nesmysl, který na Facebooku najdou… (Pokračování textu…)

Měl jsem radost, že si mě zase po nějakém čase pozvala Plzeňská filharmonie na představení. Vždycky je to mimořádný zážitek, když kreslíte a za sebou máte takové těleso produkující hudbu, ze které vám běhá mráz po zádech. Tentokrát ale nešlo o naše tradiční představení o ztracené písničce, ale o maškarní bál. Mohl jsem si tedy kreslit, co jsem chtěl. (Pokračování textu…)

Prostě si jen tak doma v obýváku brnkáte na piano. Občas si složíte písničku a napíšete si k ní text. Nebo naopak – zkusíte si na vlastní básničku vymyslet jednoduchou melodii.

Nikdy mě nenapadlo, že by některý z mých hudebních pokusů měl opustit stěny našeho domu. Jenže najednou – ani nevíte jak – stojíte v hudebním studiu a nahráváte. Pak to někomu pustíte, abyste zjistili, jestli to k něčemu je, a on se vám při tom rozpláče dojetím. Tak rozdáte pár CD mezi své známé a oni vám hlásí, že to musí poslouchat pořád dokola, a že tři písničky jsou žalostně málo. (Pokračování textu…)