Původně to mělo být 10 nejznámějších jmen, ale pořád mi to pod rukama bobtnalo, až vznikl tenhle ultimátní seznam. A to ještě čekám, že mi začnete psát do komentářů, na koho všeho jsem ještě zapomněl.

Rozhodně jsem vynechal osobnosti považované za zakladatele české ilustrace – Václava Hollara, Josefa Mánesa, Mikoláše Alše… Troufám si tvrdit, že knihy s jejich ilustracemi už dneska moc lidí doma nemá. A taky jsem nezařadil žádného žijícího kolegu, přestože by si spousta z nich už dneska v tom seznamu být zasloužila. Ale ti si holt počkají na nějaký další článek.

(Jo a zvláštní uznání si od vás zaslouží, že jsem do té koláže opravdu narval ukázky od všech 30.)

Řazeno podle data narození. (Ano, Josef Čapek byl jen o pár měsíců starší než Josef Lada. (Pokračování textu…)

Pamatujete doby, kdy jsme si posílali pohledy? Z výletů, z dovolených, z pionýrských táborů? Taky je vám trochu líto, že už tenhle krkolomný a nesmyslně nákladný zvyk dávno vytlačily naše chytré telefony do sfér libůstek staromilců podobně jako gramofony na kliku nebo tranzistorová rádia.  (Pokračování textu…)

Když jsem v autobusu do Prahy náhodou potkal předsedkyni Unie výtvarných umělců Plzeň Marii Kasalickou a na její otázku, kam jedu, odpověděl, že do Moskvy, bezděčně poznamenala: “Je to hezký, udělat si výlet do Ruska, když tam člověk nemusí žít, viď?” Pregnantněji to snad ani vyjádřit nejde.

Jakkoliv jsem hodiny ruštiny s těmi kydy o sovětských reáliích ve škole nesnášel, nečekal jsem, že najdu Moskvu právě takovou, o jaké jsme se učili – socialistickou, plnou Leninů, rudých hvězd, srpů, kladiv, vojáků a připomínek sovětských úspěchů na každém rohu. Jen pionýři někam zmizeli. A že s angličtinou člověk daleko nedojde, jsem pochopil už na letišti. (Pokračování textu…)