Jak se rodí styl v kreslených vtipech? Proč jeden kreslíř čmárá obrovské frňáky a druhý nechá obličej klidně bez nosu? Proč někdo kreslí oči jako výrazné ovály, zatímco jinému stačí udělat dvě malé tečky? Proč vypadá typická figurka jednoho tvůrce jako trpaslík s velkou hlavou a někdo jiný je třeba charakteristický vytáhlými postavami? Proč někdo kreslí linku tenkou a rozechvělou, zatímco jiný výtvarník pracuje s pevnou, tučnou čárou? Přemýšleli jste o tom někdy? (Pokračování textu…)

Prostě si jen tak doma v obýváku brnkáte na piano. Občas si složíte písničku a napíšete si k ní text. Nebo naopak – zkusíte si na vlastní básničku vymyslet jednoduchou melodii.

Nikdy mě nenapadlo, že by některý z mých hudebních pokusů měl opustit stěny našeho domu. Jenže najednou – ani nevíte jak – stojíte v hudebním studiu a nahráváte. Pak to někomu pustíte, abyste zjistili, jestli to k něčemu je, a on se vám při tom rozpláče dojetím. Tak rozdáte pár CD mezi své známé a oni vám hlásí, že to musí poslouchat pořád dokola, a že tři písničky jsou žalostně málo. (Pokračování textu…)

“Jak to vlastně děláš, že tě kreslení uživí?”

“Jak jsi našel odvahu odejít z práce?”

“Mě taky vždycky bavilo malovat, ale…”

Pro tuto chvíli pomiňme, jak jsem odešel ze zaměstnání na volnou nohu já. Stalo se to před deseti lety, je to na delší vyprávění a určitě sem ten příběh někdy taky napíšu. Ale když se mě ptáš, jak to máš udělat ty, mám jednu zaručenou odpověď: (Pokračování textu…)