Psa na cestě Pavla Vilikovského jsem dostal a nevím úplně přesně proč. Snad dárce počítal s mou slabostí pro Slovensko a slovenskou kulturu. A tak, přestože tato esejistická novela vyšla už i česky, čtu originál a užívám si svou první knihu ve slovenštině.

V tuhle chvíli je Pes na cestě jedinou knihou na mém nočním stolku. Všechny kousky z minula jsem dočetl a dolistoval včetně povídky Tři pusy Ireny Hejdové v časopise Vlastní cestou. Připomněla mi její zapomenutý film z roku 2008 Děti noci. (Pokračování textu…)

Mám pocit, že tenhle paklík knížek okupuje můj noční stolek už trapně dlouho. Červenou kůlnu jsem dočetl včera, Austina Kleona a další mám přečtené dávno – ty jsou jen na inspirativní listování. Povídka Ireny Hejdové ve Vlastní cestou ještě čeká na přečtení. (Pokračování textu…)

Nejspíš až ve výtahu jsem si úplně uvědomila, co se děje. Začala jsem zhluboka dýchat, aby to tam se mnou nešvihlo. A myslím, že obě holky na tom byly podobně. Jen Roger se tvářil naprosto nečitelně. Snažila jsem se uklidnit, zkoncentrovat. Ale srdce mi divoce bušilo a já cejtila svůj šílený tep v celém těle. Zpocené dlaně jsem si snažila usušit o kalhoty. Nesmrdí mi z pusy? Do prdele, asi jo. (Pokračování textu…)

V lednovém čísle literárního časopisu PLŽ vyšla jedna z mála mých povídek pro dospělé o studentce a jejím profesorovi. Jelikož není mnoho lidí, kteří revue pravidelně sledují, tady vám ji dávám celou k přečtení.

Život je neuvěřitelně zajímavý. Povídku, v níž hraje jistou úlohu kritik a básník Bohumil Polan, jsem napsal před mnoha lety, aniž bych tušil, že jednou dostanu cenu, která nese jeho jméno. Povídek jsem opravdu mnoho nenapsal. Naposledy jste si tady na blogu mohli přečíst o Zemětřesení. (Pokračování textu…)

Takže kreslíš. Zkoušíš různé postavičky, situace. Už jsi nakreslil, jak vypadá tvůj pokoj, dům, strom na zahradě. Nakreslil jsi svého psa nebo kočku. To nevadí, že podle fotky, protože ta potvora nezůstane chvilku na místě. Zkusil jsi ilustrovat svoji oblíbenou povídku. Nakreslil sis i portrét nějaké hollywoodské hvězdy. Brýle položené na stole. Hrnek s kafem. A dokonce i tu lahvičku s tuší. (Pokračování textu…)

Začalo to zemětřesením. Jako by domy a lidi byly jen umělohmotné figurky rozestavěné na deskové hře, se kterou rozdováděné dítě lomcuje na stole sem a tam. Fascinuje mě, jak Japonci berou tyhle situace jako přírodní úkaz na úrovni větru nebo deště. Ani se nezastaví, aby počkali, až to přejde. (Pokračování textu…)