“Fotbal začnu hrát, až ho budou hrát i moji kamarádi,” měl od začátku jasno náš pětiletý Jáchym. Bojovali jsme s jeho energií, který měl na rozdávání. Byl pořád nevybitej, furt ho bylo všude plno a drtil nás všechny svojí rychlostí a elánem. Fotbal se nám jevil jako fajn aktivita, kde se pořádně vyblbne a doma pak bude klidnější. Jenže on se rozhod čekat na kámoše ze školky.
A tak začne v září chodit se všema svejma kamarádama a začátky jsou… no, řekněme rozpačité. Hned po prvním tréninku hodí trenéři tyhle prcky do prvního turnaje. Kluci oblíknou o tři čísla větší dresy a rozeběhnou se po hřišti, aniž by měli nejmenší tušení, co tam mají dělat, jak mají bránit, jak mají útočit, přihrát, vystřelit… Od všech soupeřů dostávají deset i patnáct gólů, aniž by nějakej sami vstřelili. A na dalším turnaji zase. A tak to jde pořád dál.
(Pokračování textu…)
