Jeho obrázky zná v Česku úplně každý. Jenže o Josefu Ladovi toho ví většina lidí překvapivě málo. A i to, co ví, ví většinou úplně špatně. Ostatně – přesvědčte se sami. (Pokračování textu…)

Co je to za zmatečný nadpis, říkáte si možná. Je přece jasné, že je to klient, který si pro svůj záměr vybírá vhodného ilustrátora. Stejně jako si vyberete automechanika, aby se vám podíval na porouchané auto a nikoliv obráceně – tedy že by vám zničehonic zazvonil u dveří chlápek v montérkách a ptal se, jestli náhodou nepotřebujete vyměnit brzdovou kapalinu…

Máte pravdu. Ani já nechodím od domu k domu a neptám se lidí, jestli náhodou nechtějí nakreslit obrázek. A přece jsem to já, kdo si své klienty vybírá. A navíc to dělám dávno před tím, než si klient vůbec uvědomí, že by mohl někdy potřebovat něco nakreslit. (Pokračování textu…)

Karikaturisté rádi přesvědčují své okolí o tom, že vyšperkování nejrůznějších publikací kreslenými vtipy pozvedne takovou tiskovinu o mnoho úrovní výše. Zejména materiály obchodního charakteru – výroční zprávy, manuály, brožury, kalendáře… – pak poskytnou čtenáři nesrovnatelně příjemnější zážitek. Co víc – kreslené vtipy často bývají jediným důvodem k tomu, aby takovou publikaci chtěl vůbec někdo otevřít.

Je to nepochybně pravda. Zaznít by však mělo i jedno velké varování, o kterém se nemluví. Spolupráce mezi karikaturistou a zadavatelem přináší někdy i nepřekonatelné překážky. Na obou stranách pak při nejlepší vůli zůstává pachuť rozčarování a neporozumění. (Pokračování textu…)

 

Když jsme před dvěma lety nahráli těch pár písniček, ptali se mě přátelé, proč jsme z mojí tvorby vybrali zrovna tyhle a ne nějakou jinou. Třeba Vlídnou. Ta je prý nejhezčí. Nevím, jestli je nejhezčí. Těžko se to u vlastní práce posuzuje. Navíc nejsem a nejspíš nikdy nebudu v muzice profesionál. (Pokračování textu…)

Vlastně chci psát jen o tomhle konkrétním fórku. A je mi naprosto jasné, že pokud lidé neporozumí vtipu, je to vždycky chyba autora. Bez legrace. (Pokračování textu…)