Požádali jednou v Americe bystrého tělocvikáře, syna skotských emigrantů, zda by nevymyslel kolektivní sport, který by zpestřil zimní tréninky v tělocvičně. A tak v roce 1891 vznikl basketbal. O pravidla nového sportu (název naismithball autor skromně odmítl) si začali brzy psát i studenti z dalších univerzit. Jen o dva roky později už se hrál ve Francii a na přelomu století i v Brazílii, Austrálii, Číně, Japonsku nebo Íránu.

Nedávno mi napsala paní Jitka z jižních Čech. Pečlivě prostudovala můj seriál Jak se stát profesionálním ilustrátorem a rozhodla se, že už s tím svým snem konečně něco udělá. Zaplatila mi, odpověděla na moje zvídavé doplňující otázky, poslala odkaz na galerii svých obrázků a já se pustil do práce. Do týdne ode mě dostala čtyřstránkovou analýzu, co dělá dobře, v čem by se měla zlepšit a co by pro to měla konkrétně dělat, co sledovat, na co se zaměřit. K tomu jsem přihodil pár triků i s ukázkami. A ještě mě nad její prací napadlo, jak by mohla skvěle využít svých “konkurenčních” výhod v hledání a plánovaní zajímavých projektů.

Její odpověď mě potěšila: (Pokračování textu…)

A že se jich v posledních letech vyrojilo. Mám na mysli všechny ty PR, SEO, marketéry, copywritery, specialisty na sociální sítě, poradce, mentory, plánovače, konzultanty… Vždycky nejlíp vědí, kdy, jak a co psát. Co funguje a co ne. Vždy mají po ruce nějaký skvělý návod na úspěch. Ale já už jim na to neskočím. Kašlu na všechny pravidla! (Pokračování textu…)