Vyhrnu si tričko ještě kousek výš,
tak ten malý poklad jistě objevíš.
Už se tvá loď blíží zátokami.
Roztoužená chvátá
k dvěma vrškům zlata
s dvěma drahokamy.

 

V mém zápisníku zbývá ještě pár volných stránek pro slečny (dívky, ženy…), které by se v něm rády nechaly ztvárnit. Ta, jež by se pak chtěla dostat z notesu až sem na blog, mohla by si k tomu vysloužit třeba i hezkou básničku ;-)

Z volného cyklu Holky z notýsku jsem vám tu zatím ukázal slečnu v kuchyni, ve svetru, v džínách, s knížkou, s čokoládou nebo prostě jen tak…

V lednovém čísle literárního časopisu PLŽ vyšla jedna z mála mých povídek pro dospělé o studentce a jejím profesorovi. Jelikož není mnoho lidí, kteří revue pravidelně sledují, tady vám ji dávám celou k přečtení.

Život je neuvěřitelně zajímavý. Povídku, v níž hraje jistou úlohu kritik a básník Bohumil Polan, jsem napsal před mnoha lety, aniž bych tušil, že jednou dostanu cenu, která nese jeho jméno. Povídek jsem opravdu mnoho nenapsal. Naposledy jste si tady na blogu mohli přečíst o Zemětřesení. (Pokračování textu…)

Opřela se o kuchyňskou linku,
zatímco já seděl na sesli.
Řekla: “Teď mě, ty můj Budulínku,
do notýsku pěkně nakresli.”

Bez váhání jsem ji zvěčnil perem,
červeně jsem vytáh’ bradavky.
Tak to prostě my umělci berem,
nejsme přece žádný padavky.

(Z volného cyklu Holky z notýsku. Jestli se vám líbí, nejspíš vás zaujme i ta ve svetru, v džínách, s knížkou, s čokoládou nebo prostě jen tak…)

Žasl jsem, co je to za krásu,
když jsem ji kreslil z profilu.
Potom jsem ji vzal i z ánfasu,
dal jsem jí za to Kofilu.