Za okny tma a tichý déšť. Celá vesnice ještě spí. A tady už se pilně pracuje. Na Vltavě hrají Partitury, za chvíli začnou Schůzky s literaturou o korespondenci mezi Antonínem Přidalem a Janem Zábranou. Hezký den.

Takový krásný den na horách, řeknete si možná. Jenže nevíte, jak mi ledový vítr během kreslení muchlá stránky ve skicáku, na kopcích ještě leží sníh a dneska ráno dokonce sněžilo. A jaký byl váš začátek pracovního týdne? ;-) (Pokračování textu…)

Je to trapné, ale někdy máš splín. Žárlíš na šikovnější kolegy, jak jim to skvěle kreslí, a ještě víc tě štvou úspěšní lidé z úplně jiných oborů, protože vydělávají pohádkové peníze, zatímco ty kreslíš od rána do večera a jseš rád, že se jakž takž uživíš. Přitom jsi to ty, kdo dělá svět krásnějším, ne nějaký pojišťovák nebo obchodník s akciemi. (Pokračování textu…)

Tohle se mi stává pořád. Odevzdám práci a těším se, až se s ní budu moct pochlubit. Jenže pak na to v přívalu dalších zakázek totálně zapomenu. Přesně jako v tomhle případě. (Pokračování textu…)

Je zajímavé, že otázky ohledně tvůrčího bloku mi kladou takřka výhradně laici, a obavy z něj mají převážně lidé, kteří teprve uvažují o tom, jaké by to bylo, kdyby se svému kreativnímu koníčku chtěli věnovat profesionálně. Vypadá to, že profíci tenhle problém snad vůbec neznají. Nejspíš proto, že používají jednu osvědčenou techniku, jak s jakoukoliv tvůrčí krizí spolehlivě skoncovat. (Pokračování textu…)

Kreslíš a kreslíš. Už zdaleka ne proto, že ti to někdo poradil. Našel jsi v tom vášeň. Při kreslení se cítíš spokojený. Dělá ti to dobře. Už si toho všimli i lidé kolem tebe. Vědí, že kreslíš, pochválí tě. Někdo už tě dokonce požádal o malý obrázek na přání. Uděláš to klidně zadarmo, jakou z toho máš radost. (Pokračování textu…)